.jpg)
"Pořád ho vidím, jak tam stojí. Je letní ráno roku 1975 a on mne vítá u něj doma. Akorát to nebyl jeho dům, ale Melwood. Bylo to rok poté, co opustil Liverpool." Tak novinář Brian Reade začíná svoji vzpomínku na Billa Shanklyho, která rozhodně stojí za přečtení.
Nebylo nic, co by Shanklyho dostalo z toho místa. Z místa, které miloval nejvíc na světě. Pořád se vracel. Teď tam byl sám. Byl tam jen tehdy, když tam nebyli hráči. Těch si v předchozích letech užil dost a měl pocit, že už jim více dát nemůže.
Souhlasil s tím, že mi poskytne rozhovor do školního magazínu. Chvíli trvalo než jsem ho k tomu doslova donutil. Nějakou dobu jsem ho sledoval a stopoval. Toužil jsem po tom zjistit, jaké je tajemství jeho zázraku. Proč o rok dřive vstoupil do zasedací síně s tím, že končí? Tehdy si sednul do křesla, které rázem zelektrizovalo. Chvíli na to zničil naše životy.
"Nádherné, že," řekl a uvedl mne do místnosti. "To je to místo, kde vznikala naše síla," mluvil klidným hlasem a neztrácel nad ním kontrolu. Zeptal jsem se ho na to, jak klub vypadal v roce 1959, když do něj přišel. "Melwood byl něco jako pustina. Postavil jsem ho těmito rukama," usmál se a ukázal mi své ruce. "Každý trs trávy, každou cihlu. Postavil jsem to." Říkal jsem si, jestli to nezní příliš nabubřele. Ne, nezní. Mluvil pravdu.
Touhle dobou před 50 lety Liverpool FC nemířil nikam a potácel se ve spodku druhé ligy. Nemělo to hlavu ani patu. Na zápasy chodilo asi 35 000 lidí, ale peníze na posily chyběly. Nikdo nechtěl riskovat. Manažeři tady byli šťastní a souhlasili s tím.
Shankly způsobil velké zemětřesení. Dal dohromady nějaké peníze a koupil ty nejlepší mladíky na ostrovech. Rozpadající se boudu a nerostoucí trávník přestavěl v Melwood. Zavedl nové tréninkové metody a vytvořil místnosti, ve kterých se léčili zranění. Do klubu přinesl profeionalitu a sebevědomí, které doposud chybělo. Vyzařoval z něj optimismus a velké ambice.
Nikde jsem nezažil takový dobrý pocit. Uprostřed 60.let jeho metody začaly nést ovoce. Hraničilo to s náboženským uctíváním. Všichni jsme ho milovali a i v následujících letech jsme za ním pevně stáli, jelikož jsme věřili, že jdeme správným směrem.
Momentálně někteří volají po tom, aby odešel Benítez. Podívejte se, v jaké situaci byl Shankly v roce 1972, když šest let nic nevyhrál. Kdyby chtěli vědět, proč se moc opravdových Liverpudlians nechce zapojit do honu na čarodejnice, tak by si měli prostudovat situaci z těch let.
Shankly do nás totiž dostal loajalitu.
Nikdy jsem nezjistil, proč rezignoval. Možná to bylo proto, že to on sám nevěděl. Asi za tím stálo víc věcí. Cítil se starý a unavený. Potřeboval přestávku a po demolici Newcastlu ve finále FA Cupu viděl šanci odejít na vrcholu. Dle mě to určitě souviselo s tím slovem která začíná na "L."
Shankly rozdával a dostával loajalitu po celý život. Když se objevil v Liverpoolu, tak Bob Paisley, Joe Fagan a Reuben Bennett očekávali, že jim ukáže dveře a oni budou muset odejít. Místo toho jim Shankly řekl, že nikam nepůjdou. Poté, co dal dohromady svůj druhý skvělý tým byl dotázán na to, jak moc je loajální k manželce Nessie. Sám musel přiznat, že více hodin tráví v Melwoodu s Liverpoolem FC než s ní. Vždy říkal pravdu.
"Stal se ze mě cvok," řekl mi, když jsem se ptal na jeho klubovou politiku. "Větší cvok než já nikdy nežil. Chtěl bych mít z Liverpoolu nejčistější místo na světě. Chtěl bych, abysme se všichni o úspěchy dělili. Chtěl bych všechny ujistit, že budou mít nejlepší plat s těmi největšími bonusy a chtěl bych, abysme všichni měli podíl na každé brance, kterou dáme. Někteří možná řeknou: "Jéé, vždyť je to blázen. Proč bysme po něm měli chtít vysoké ocenění za práci, kterou může dělat každý?" Tak jsem se jich zeptal, proč věří tomu, že jsou důležitější než cvok. Jak moc by byli pyšní na to, že žiji v nejčistějším městě na světě? A kdo je může udělat hrdými na to, co dělají? Cvok."
Shanklyho socialismus vycházel z hlubokého nitra. Jeho cílem bylo, aby všechny přesvědčil o tom, že si s ním jsou rovni, ale zároveň potřeboval, aby k němu chovali respekt. Tímhle vším dostal fanoušky do své vize, které věřili.
Každý má chyby. I Shankly. Mohl být ješitný, chladný, arogantní a diktátorský. Ale pro všechny byl někým unikátním a isnpirujícím. Dennis Skinner, Jack Jones, veteráni z Normandie, dokeři z doků, Barbara Castle a Muhammad Ali - ty všechny jsem potkal a mluvil s nimi. Jejich kuráž a štědrost na mne zapůsobili mnohem více než slova, která řekli. Nebyl tam Shanklyho efekt. Nikdo neměl takové charisma a nesobeckost.
Našel jsem dopis, který mi Shankly poslal v roce 1973 poté, co jsem napsal tehdejšímu premiérovi Haroldu Wilsonovi, abych se ho zeptal na to, proč Shanklyho nezařadil na List of Honour.
Milý Briane,
Netrápí mě, že jsem na tu listinu nebyl zařazen. Lidé, kteří takováto uznání rozdávají, nejsou moji lidé. Moji lidé patří na Anfield. Vždy je chci udělat šťastnými, to je můj jediný cíl.
Bill Shankly
Osobní příběhy, které překypují svědectvími o upřímných citech k jeho milovaným fanouškům. Ten pocit byl nejmocnější v roce 1973, kdy jsme v boji o titul předstihli Leicester. Když si Shankly loknul radosti, tak viděl, jak mu pod nohy spadla šála, která patřila malému chlapci. Ten si pro ni chtěl dojít, ale policista ho odstrčil. "Nedělejte to," zakřičel Shankly, sebral šálu a dal ji chlapci kolem krku. Ta šála byla jeho život.
Takové pouto mezi manažerem a příznivci klubu jsem nikdy nezažil. Ve fotbale začala nová etapa - manažer byl idolem. Koukněte se na obrovskou vlajku s Liverbirdem, která se rzovine před každým zápasem. Na jedné z jejich stran nejsou namlovaní nejlepší střelci v historii, ale manažeři.
Zaposlouchejte se do písně o Benítezovi (stejně jako před tím o Houllierovi). Ucítíte z ní, že ho fanoušci považují za lídra. Je to řev pro muže, který drží osud ve svých rukách a za ním jde stádo, které ho uznává a dává najevo víru v něj.
V žádném jiném klubu na světě se manažerovi nedostane tolik lásky. Víte proč? Protože nikde jinde tak dlouho nepůsobil Bill Shankly.
Zase ho vidím. Melwood, 1975. "Tohle jsem udělal já," říká. Mnoho hráčů se pod ním potilo, jako pod nikým jiným. Rozhodl se, že své svěřence udělá lepšími. Měl o nich přehled, a to i mimo hřiště. Před ním v Melwoodu nebyla ani voda. Díky ní se jeho tým mohl připravovat na krásném hřišti. V té době byly položený základy Liverpoolu FC - nejúspěšnějšího klubu v britské historii.
Znovu říká, že zasadil trs po trsu a dával na sebe cihlu po cihle.
Vím, že bych to od něj mohl slyšet třeba 110krát a pořád by to byl ten nejfajnovější chlap, jakého jsem v životě potkal.
Brian Reade
Brian Reade
Novinář, který svoji činnost započal v roce 1980 pro Reading Evening Post a chvíli poté začal psát i do Liverpool Echo. V roce 1994 se přestěhoval do Daily Mirror. V roce 2000 obdržel ocenění pro novináře roku v The British Press Gazette Awardsa o tři roky později se stal sportovním novinářem roku, když dostal ocenění Sports Columnist of The Year in the Sports Journalism Awards. Od roku 2008 působí i v rádiu. Napsal i svoji první knihu, která nese název 43 Years With The Same Bird, která pojednává o jeho životě spojeným s Liverpoolem FC.
