Na prosincovém srazu fanoušků Premier League vzbudilo zájem moje vyprávění o tom, jak jsem sledoval anglický fotbal za totalitního režimu, v 70. a 80. letech minulého století - 2. část.
pokračování 1. části
Z hlediska mé další fotbalové orientace jako fanouška byl proto klíčový až závěr roku 1977. Nejprve přišla rozhodující chvíle kvalifikace reprezentačních týmů na MS v Argentíně v následujícím roce. Československá reprezentace se střetla s ostrovními reprezentacemi Walesu a Skotska a po triumfu na ME 1976 v Bělehradu hodně zaostala za svými mistrovskými výkony. Aby si v závěru kvalifikace Československo uchovalo šanci na postup, potřebovalo, aby v říjnu porazil Wales doma Skotsko. Ovšem doma byl relativní pojem, Wales neměl tehdy žádný vhodný stadión, na kterém, by se zápas mohl odehrát. Proto se rozhodlo, že se pro ten den stane domácím stadiónem Walesu liverpoolský Anfield. Sice stadión blíže hranic Walesu, jak československý tisk s určitou nadějí zdůraznil. Ale také stadión, kde jak jsem už v době konání zápasu pro změnu já velmi dobře registroval, začala od této sezóny zářit hvězda Kenny Dalglishe, hráče „hostujícího“ Skotska.
Právě Kenny pojistil druhým gólem v závěru vítězství Skotů, kteří se tak kvalifikovali do Argentíny. Československým fotbalistům zbyly pouze oči pro pláč, což jedny naše noviny komentovaly pod titulkem „Liverpool pohřebištěm našich nadějí“. Ač jsem tehdy ještě smutnil z neúspěšné kvalifikace československých fotbalistů, vůbec se mi tento nadpis nelíbil, stejně jako následující slova v tom smyslu, že „daleko od nás, v liverpoolských mlhách, se rozhodovalo o nás, bez nás“. Mám to kupodivu dodnes i po těch dlouhých letech v živé paměti, protože mě to tehdy strašně urazilo. Vyznělo to, jakoby Liverpool mohl za špatné výkony československých fotbalistů, jakoby to byla nějaká hrůzostrašná země Mordor z „Pána prstenů“, kterého Tolkien tuším zrovna někdy v tom roce dokončil. Nebo jakoby se tam dokonce odehrálo něco na způsob mnichovského diktátu z roku 1938. Tento kvalifikační příběh se stal základem k tomu, že jsem od této chvíle více začal víc fandit anglickému resp. ostrovnímu fotbalu na úkor našeho a to i na úrovni reprezentačních týmů. Stále více jsem v celém našem sportu, stejně jako v celé tehdejší československé společnosti vnímal komunistickou propagaci a bylo mi z toho zle.
To hlavní z hlediska mé další fotbalové orientace se ale odehrálo až na samém konci roku 1977. Došlo k události, která mě připoutala k Liverpoolu natrvalo. Někdy začátkem prosince hrál na Anfieldu Liverpool jako vítěz PMEZ odvetu Superpoháru s vítězem druhé nejcennější evropské trofeje, PVP (Poháru vítězů pohárů). Československá televize byla při tom a hlavně jsem se výjimečně i v tak pozdním večeru mohl dívat. Soupeřem byl Hamburg SV a první zápas na jeho půdě skončil 1:1. Hrál za ně Kevin Keegan, který tam v létě z Liverpoolu přestoupil. Hráč, kterého jsem do té doby nejvýrazněji vnímal z celého liverpoolského kádru. Jinak jsem tehdy o Liverpoolu zase tolik nevěděl, přece jen, získávat bližší informace nebylo vůbec jednoduché. Víceméně jsem znal díky velké týmové fotografii z časopisu „Stadión“ jen jména hráčů a už uvedeného trenéra Paisleyho, o jehož zajímavém životopise včetně účasti ve slavné bitvě 2. světové války u El Alameinu jsem se dozvěděl až mnohem později. To platí i pro spoustu dalších, dnes běžně dostupných informací, třeba sehnat text hymny „Youľl never walk alone“ bylo pro mě dlouho nemožné.
No ale na druhé straně o to větší svátek pro mě byl, když jsem mohl zasednout k obrazovce k nějakému pěknému fotbalovému zápasu, právě jako v onen chladný prosincový večer roku 1977. Sliboval jsem si od toho hodně a velmi jsem se těšil. Ale to, co jsem měl možnost od prvního do posledního televizního záběru sledovat, bylo něco neuvěřitelného, co jsem do té doby neviděl. Něco, co pro mě posunulo fotbal do úplně jiné roviny. Zíral jsem na galapředstavení liverpoolských hráčů ve fantastické kulise, která se snad nedá ani popsat a ohromně si to užíval. Bylo to všechno jako z říše snů, jakoby z úplně jiné planety.
Ani útočník Hamburgu Kevin Keegan ani jeho spoluhráči snad s výjimkou rozehrávek po obdržených gólech prakticky za celý zápas nepřekročili s míčem půlící čáru. Neměli nejmenší šanci na úspěch. Zrodilo se vítězství Liverpoolu 6:0 a já jsem tehdy vůbec nemohl zaspat fascinován tím, co jsem viděl. Vtáhlo mě to natolik, že jsem úplně procítil to fantastické propojení hráčů s diváky, tu kolektivní sílu, přičemž ale jakoby zároveň každý jednotlivec na Anfieldu byl důležitý a měl na tom všem svůj podíl. Tedy přesně v duchu myšlenek hlavního strůjce liverpoolských úspěchů, zmíněného legendárního trenéra Billa Shanklyho. Už tehdy jsem tu jeho filozofii přijal a dokonale se s ní sladil, ačkoli jsem o ní a jejím tvůrci ještě v ten osudový večer vůbec nic teoreticky nevěděl. Chtěl jsem být za každou cenu aspoň na dálku součástí toho všeho. Bylo mi jasné, že jsem se toho večera upsal Liverpoolu na celý život. Jen mě mrzí, že jsem se na ten zápas od té doby nemohl znovu nikde podívat, nikde jsem zatím nenarazil ani na žádný sestřih z něj, tak kdyby mi někdo mohl v tomto ohledu pomoci, budu mu velmi vděčný.
Byl jsem tehdy ale ještě naivní školák, myslel jsem si, že Liverpool prostě hraje takhle každý zápas a považoval jsem od té chvíle za samozřejmé, že musí jen a jen vyhrávat. Proto mě dost zaskočilo, že titul v sezóně 1977 – 8 vyhrál nakonec Nottingham Forest, dokonce velkým náskokem. V cestě za obhajobou PMEZ jsem se přece jen trochu bál finálového soupeře z předchozího roku, Borussie Mochengladbach. Přes drtivé vítězství nad Hamburgem jsem už moc dobře věděl o síle tehdejšího západoněmeckého fotbalu. Když ale Liverpool na jejím hřišti prohrál v semifinále jen 1:2, měl jsem jasno, nepřipouštěl jsem si nic jiného, než že v odvetě na Anfieldu i tohoto německého soupeře přejedou. Tenkrát mi to vyšlo, Liverpool po výhře 3:0 s přehledem postoupil do finále proti belgickému mistru FC Bruggy, kterého jsem považoval za jednoznačného outsidera. I vzhledem k tomu, že se hrálo se ve Wembley, byl jsem ještě optimističtější než před odvetou semifinále a nepřipouštěl jsem si nic jiného než jednoznačné vítězství svého klubu. Kvůli argentinskému šampionátu se zápas hrál už v první polovině května a naše televize to tehdy nedávala, tuším proto, že právě vrcholilo hokejové MS v Praze. Zatímco ze semifinálových zápasů jsem gólové sestřihy viděl, tak Dalglishův rozhodující gól z finále jsem měl možnost shlédnout až mnohem později. Tehdy jsem se jen dozvěděl výsledek a další základní fakta druhý den z novin. S těsným vítězstvím 1:0 jsem byl tehdy i trochu nespokojen, upřímně jsem věřil ve větší gólový příděl v síti soupeře. Léčení z fotbalové naivity mě prostě teprve čekalo, naštěstí však docela rychle.
Opravdové zklamání totiž přišlo hned v druhé polovině roku 1978. V jeho závěru jsem opět konečně mohl sledovat na programu československé televize oba zápasy Superpoháru, ve kterém se Liverpool střetl s jiným belgickým týmem, vítězem PVP, Anderlechtem Brusel. První zápas v Bruselu vyhráli výborně hrající domácí 3:1, nedalo se ale říct, že bych byl výkonem Liverpoolu zklamán a hlavně jsem po zkušenostech z předchozího roku byl přesvědčen, že na Anfieldu ztrátu doženou. Možná by se tak i stalo, jenže tehdy nepřálo počasí. Vzpomínám si, že zápas se odehrál na hranici regulérnosti ve velké mlze, neměl jsem z něho žádný požitek, poznamenalo to jak výkon hráčů, tak i diváků na Anfieldu, i když byli znovu skvělí. Jenže tentokrát to nepomohlo, těsná výhra 2:1 v součtu obou zápasů na zisk Superpoháru nestačila.
To vše se odehrálo už v době, kdy Liverpool už byl vyřazen z PMEZ. Jako obhájce této trofeje narazil hned v prvním kole svého ligového přemožitele, Nottingham Forest, který v září 1978 dokázal můj oblíbený tým překonat i v nejvyšší evropské soutěži (aby ji nakonec ten rok celou vyhrál a v tom následujícím své vítězství obhájil), aniž by si nechal ve dvou zápasech vstřelit od nás gól. Že to v Liverpoolu těžce nesli a že se v tu chvíli zrodila velká rivalita mezi oběma kluby, jsem se dozvěděl až později. Právě skutečnost, že hned v prvním kole PMEZ na sebe narazili oba angličtí soupeři, znamenala, že se od sezóny 1979 – 80 začalo v evropských pohárech při losování nasazovat. I když, pokud si dobře vzpomínám, ze začátku jen do prvního kola. Liverpoolu to ale v následující sezóně nepomohlo, protože přes nasazení vypadl znovu hned v úvodním kole s mistrem tehdejšího Sovětského Svazu, Dynamem Tbilisi, když si po těsném domácím vítězství odvezl z odvety z gruzínské metropole krutou prohru 0:3. Věc možná z dnešního pohledu velmi překvapivá, za gruzínský tým ale tehdy hráli vynikající hráči, tvořící důležitou součást reprezentace bývalého SSSR, v Tbilisi se hrávaly i mezistátní zápasy.
V anglické lize se ale Liverpool po lekcích od Nottinghamu postupně otřepal a vrátil se na mistrovskou cestu. Titul v sezóně 1978-79 získal nakonec s velkým náskokem, v následující sezóně jej obhájil a do osmdesátých let vkročil jako anglický mistr. Snažil jsem se to sledovat jak jen se dalo, sestřihů z ligových i evropských zápasů k nám přicházelo relativně dost, ale další celý zápas Liverpoolu a tuším ani jiného anglického klubu jsem v letech
Chcete mít na www.liverpoolsky.net svůj blog? Informace najdete zde.
-
|217.117.216.xxx |2010-01-26 08:34:30 rf9
Skvělá práce hned se nějaká ta vzpomínka urodí třeba na Aberdeen a jeho trenéra(AF),který dostal na Anfieldu v odvetě PMEZ 4-0 a od té doby nás nemá rád,nebo když jsi zmińoval Tbilisi hned jsem si vybavil neskutečně rychlého Ramase Schengeliu nevím jestli je to správně napsaný vyslovoval se Šengelia.
-
|Publisher |2010-01-26 19:32:10 HABAL
jj, Šengelia, Kipiani, Sulakvelidze...
-
|217.75.85.xxx |2010-01-26 10:14:30 live - Dufam ze
pekny članok. Dufam že o 20-30 rokov tu takto niekto bude spominat na sezonu 2008/2009 a na zapasy ako liverpool skolil real na Anfielde 4
a na výhru v manchstri 1:4 alebo krasne zapasy s Chelsey 4:4 a par dni na to s Arsenalom 4:4 , aby to vedeli aj buduci fans liverpoolu ktory sa možno este ani nenarodili 
-
|84.47.91.xxx |2010-01-26 11:15:52 marcel
nielenze problem bol v tych casoch vidiet zapas,ale problem bolo kupit napriklad casopis Stadion/do nasej desattisicovej dediny,prichadzalo pravidelne 12vytiskov/,v nom mali krasne farebne obrazky,uz aj za ne som bol velmi vdacny.A Keegan bol moj tiez uplne prvy hrac,ktoreho som registroval najviac z lfc,dodnes je mojim najoblubenejsim,po nom mam Bergera,lebo bol prvy Nas v liverpoole a No.1 pre mna je Steven a na anfield som sa prvy krat dostal az v minulom roku,bohuzial arshavin nas v nom 4mi golmi pripravil o titul,ale zazil som atmosferu stareho anfieldu,ktoru som prvykrat obdivoval ako ty ivo v 70rokoch na ciernobielom tv.
Trosku ma na navtreve anfieldu sklamalo,ze takmer cely moj zivot milujem liverpool,a ked som tam konecne prisiel,tak som tam nikoho nepoznal,boli to take zmiesane pocity,ze tam vlastne nie som doma,aj ked s tym klubom som vlastne zasnubeny
-
|Publisher |2010-01-26 19:37:14 HABALKrásná práce, dobře se to čte, i když s nostalgickými pocity. Odebíral jsem tehdy Stadión, Gól i Sport a hltal všechny nové informace a byl vděčný, když někdo přivezl nějaký časopis "ze Západu".
Doufám, že druhým dílem seriál nekončí.
-
|80.87.177.xxx |2010-01-27 17:48:33 IvoVidím, že se to líbí, tak budu pokračovat, s přibývajícími léty ty vzpomínky budou intenzívnější. Aspoň trochu zapomenu na současné problémy.....Za Tbilisi hrál ještě Daraselija, pak se zabil v autě. Byli opravdu silní, i když je tuším hned v dalším kole vyřadil tuším právě Hamburg.
-
|88.103.51.xxx |2010-01-29 11:29:39 Jan Daniel - 70. a 80.létaJojo, pamatuji si na ty dřevní doby bez internetu, satelitních a kabelových televizí. LFC fandím od r.1980. K dispozici jsme tenkrát měli fotografie týmů v časopise Stadion a Štart, v Pondělí výsledky ligových zápasů včetně střelců branek v Mladé Frontě, ve čtvrtek po 11 večer sestřihy gólů z evropských pohárů v TV pořadu "Pohárový výběr" a jednou ročně přímé přenosy z finále PMEZ a PVP. Vše s řádným ideologickým komentářem o tom, kterak kapitalistická Británie zahnívá a její fotbal s ní.
