pivovar helf

Florent Sinama-Pongolle - brečel jsem jako šílený

Příběh hráče, kterého ve slibné kariéře zastavilo zranění kolene, nicméně i tak sehrál důležitou roli jako žolík z lavičky při cestě za vítězstvím v Lize mistrů v roce 2005 (zápas ve skupině s Olympiakosem). V jeho příběhu se dočtete, proč se nezúčastnil oslavné jízdy v autobuse po vítězství v Istanbulu, kam směřovali jeho kroky po přestupu z Liverpoolu nebo např. proč si vybral v roce 2001 právě Liverpool před Manchesterem United a Arsenalem. V tomto „trochu“ delším článku naleznete překlad rozhovoru Florenta Sinama-Pongolleho z Jamesem Pearcem z The Athletic.

Úvod

Florent Sinama-Pongolle byl jedním z největších talentů své generace. Produktivního Francouze přivedl Liverpool za 4 mil. liber (s potenciálním nárůstem ceny na 6 mil.). Společně s ním přišel i podobně talentovaný Anthony Le Tallec z Le Havre, což tehdejší manažer Gerard Houllier označil za bravurní tah. Oba mladé francouzské útočníky se snažili podepsat v Manchesteru United i Arsenalu v září 2001, ale Liverpool s oběma fotbalisty uzavřel kontrakt s tím, že zůstanou ve Francii, kde se budou i nadále rozvíjet a do Anglie se přesunou až v létě 2003.

Pár týdnů poté, co se upekl jeho přestup do LFC, Sinama-Pongolle vyrazil na světový šampionát kategorie U-17 do Trinidadu. V týmu Španělska nastoupili např. Fernando Torres a Andres Iniesta, zatímco např. za Argentinu hrál Carlos Tevez, Pablo Zabaleta nebo Javier Mascherano. Veškerou pozornost na sebe však strhl chlapec z ostrova Reunion, který díky své rychlosti vstřelil na turnaji 9 gólů v 6 zápasech a překonal tak rekord světového šampionátu. Sinama-Pongolle dal hattrick Japonsku a USA a svým gólem otevřel i finále, ve kterém nakonec Francie porazila Nigérii 3:0.

Pongolle obdržel zlatou kopačku pro nejlepšího střelce a zároveň zlatý míč pro nejlepšího hráče mistrovství – stal se tak prvním hráčem v historii, který získal obě tato ocenění najednou a od té doby se to na turnaji U-17 povedlo pouze v roce 2003 Cescu Fabregasovi. „Úplně to změnilo můj život. Najednou o mně každý mluvil, všechno se seběhlo strašně rychle. Společně s Anthonym jsme vyhráli mistrovství světa a ukázalo se, že Liverpool udělal dobře, když nás koupil ještě předtím, než turnaj začal. Kdyby totiž vyčkávali, cena by určitě vyletěla nahoru. V té době jsem dával spoustu gólů a cítil jsem, že můžu hodně dokázat.“ 

Sinama-Pongolle nyní žije nedaleko Le Havre na severu Francie se svou ženou Anastasií a svým nejmladším synem Nolanem. Vkročil do nové kapitoly života díky práci fotbalového experta na Premier League pro Canal+. „Ve skutečnosti jsem ještě s fotbalem neskončil! Znáte to, když přijde správná nabídka… Dělám si srandu! Když jsem se vrátil minulý rok do Francie, myslel jsem si, že bych mohl hrát v nižších soutěžích, ale nakonec z toho sešlo. Teď si užívám čas strávený s rodinou a také práci pro televizi. Už je to rok od té doby, co jsem naposledy hrál a je čas se posunout dál.“ 

Zatáhla se tak opona se kočovnou kariérou hráče, který v útlém věku vystřelil jako kometa, ale nikdy se mu nepodařilo naplnit budoucnost, která se mu věštila. Slibně se rozvíjející kariéru, kdy sehrál roli i při vítězném tažení LFC ligou mistrů v roce 2005, zabrzdily třikrát zpřetrhané vazy v koleni. Jeho posledními profesionálními kluby byly Dundee United a Chainat Hornbill z Thajska. Poté se vrátil na domovský Reunion, kde nastupoval za místní Saint-Pierroise a skončil v roce 2019. Dokonce i vzpomínky na Istanbul jsou částečně zkaženy tím, že oslavný autobus odjel bez něho a jeho medaile za vítězství v LM byla později ukradena při vloupání. Přesto není Sinama-Pongolle nijak zahořklý. Naučil se vážit si toho, co dokázal, raději než neustále vzpomínat na to, co nevyšlo.

„Uvědomoval jsem si svůj potenciál? Samozřejmě že ne. Lhal bych, kdybych řekl něco jiného. Myslel jsem ale, že mám vše potřebné k tomu, abych měl dobrou kariéru a abych hrál na TOP úrovni a vyhrával trofeje. Někdy ale nemáte kontrolu nad tím, co se stane. Fotbal není jenom o tom, že hrajete zápasy – je to i o všech věcech kolem fotbalu, se kterými se musíte vypořádat. Nakonec se vždycky musíte přizpůsobit okolnostem. Mohl jsem mít lepší kariéru? Určitě mohl. Na druhou stranu jsem ale strávil 17 let v profesionálním fotbale – sportu, který miluji – a hrál jsem v devíti různých zemích. Na co jsem nejvíce pyšný je život, který žiju a riskantní kroky, které jsem podnikl – ne na trofeje, které jsem vyhrál. První riskantní krok jsem učinil, když mi bylo 11 a já se rozhodl opustit ostrov a pokusit se prorazit jako profesionální fotbalista. Nikdo mě do toho netlačil, bylo to jenom na mně. Je to velká výzva pro někoho, kdo je ještě dítě, ale víte co? Dokázal jsem to.“

 

Dětství a začátek kariéry

Sinama-Pongolle vyrůstal na jihovýchodní straně ostrova Reunion ve městě Saint-Pierre. Ostrov leží u východního břehu Afriky kousek od Madagaskaru a jedná se o zámořské území Francie. „Od malička to u mně bylo pořád jenom o fotbale. Zatímco ostatní děti byly doma a hrály Super Nintendo, já byl venku a kopal do míče. Fotbal byl všechno, co mě zajímalo.“ Když mu bylo 10 let, francouzský klub Le Havre se zúčastnil turnaje na ostrově, což Pongollemu změnilo život. Hvězdou Le Havre byl jistý Anthony Le Tallec, se kterým na turnaj přicestoval i jeho otec. „Tenhle příběh je úžasný. Anthony hrál za Le Havre a já za Saint-Pierroise. Byl nejlepším hráčem turnaje a já byl nejlepším střelcem. Když jsme si přebírali ceny, jeho otec přišel ke mně a zeptal se mě, jak se jmenuji. Řekl jsem mu své jméno a on se na mě divně podíval. Když jsem se ho zeptal, proč se na mě tak zvláštně dívá, řekl mi, že jeho švagrová ve Francii se jmenuje Sinama. Můj otec si v tu chvíli uvědomil, že musíme být nějakým způsobem příbuzní. Zjistili jsme, že jsme s Anthonym příbuzní přes koleno. Sestřenice mého otce byla vdaná za Anthonyho strýce – šílený příběh.“ 

Florent a Anthony se okamžitě spřátelili, a když Le Havre projevil o Pongolleho zájem, bylo domluveno, že bude žít u rodiny Le Tallecových v Gainneville, kousek od Le Havre. „S Anthonym jsme trávili veškerý čas poté, co jsem se přestěhoval do Francie. Navzájem jsme se povzbuzovali. Byli jsme partneři na hřišti a přátelé mimo něj. Žili jsme ve stejném domě a soupeřili jsme o místo ve stejné kategorii, takže by se dalo očekávat nějaké soupeření, ale k tomu nikdy nedošlo. Jeho rodina se ke mně chovala jako k vlastnímu, čehož si dodnes vážím. S Anthonym jsme stále přátelé –  pořád hraje v nižších soutěžích, momentálně v Annecy.“ 

Začátek ve Francii byl však zpočátku pro Florenta těžký. „Pane bože, já měl tak obrovské problémy se svým tělem. Do Francie jsem přišel v srpnu, ale nehrál jsem až do března. Měl jsem všelijaké svalové problémy. Jiné jídlo, jiný trénink, jiné počasí… byla mi taková zima! Dokážete si představit, že je vám 11 let a jste tak daleko od domova? Mému synovi, Matissovi, je momentálně 10 let a ani náhodou bych ho nenechal udělat to, co jsem tenkrát udělal já. Bylo to hrozně těžké.“ Pongolle si ale postupně zvykl a začal ukazovat své střelecké schopnosti, čehož si všimli skauti z celé Evropy.

V dubnu 2001 hrála francouzská U-16 mistrovství Evropy v Anglii. V semifinále se utkal domácí Anglie s Francií a Sinama-Pongolle i Le Tallec vstřelili každý po dvou gólech a vyprovodili domácí tým z turnaje, což sledovalo v St. James‘ Parku 30 000 diváků. Ve finále sice Francie nestačila na Španělsko (vítězný gól vstřelil Fernando Torres z penalty), ale Sinama-Pongolle a Le Tallec byli nejlepším duem na turnaji – dohromady dali 11 gólů. Tím se spustila bitva o to, kdo je podepíše.

„V Anglii se mě snažil podepsat Liverpool, Arsenal a Man United. Zájem měla i Valencia. Proč jsem si vybral Liverpool? Abych řekl pravdu, vybral jsem si je proto, že u nich podepsal Anthony. Když jsem se dozvěděl, že jde Anthony do LFC, chtěl jsem tam jít taky. Nenavštívil jsem United, ale pozvali mě do Arsenalu. Potkal jsem se s Arsenem Wengerem a skautem pro Evropu, Damienem Comollim. Byli velmi zdvořilí, a kdyby Anthony nepodepsal předemnou v Liverpoolu, určitě bych šel do Arsenalu. Navštívil jsem tréninkové centru Arsenalu i Melwood. To místo (Melwood) na vás dýchne historií a dokonce i teď jsem smutný z toho, že se budou stěhovat do Kirkby. Tréninkové centrum jako Melwood je prostě k nezaplacení. Vše bylo domluveno tak, že já a Anthony zůstaneme v Le Havre do roku 2003, abychom se i nadále zlepšovali. Čekání nám nevadilo, brali jsme to tak, že se musíme získat co nejvíce zkušeností před tím, než začneme v Liverpoolu. Pomohli jsme Le Havre postoupit do Ligue 1 a je škoda, že jsme je tam nemohli udržet.“ 

Sinama-Pongolle vstřelil za A-tým Le Havre 9 gólů ve 46 zápasech a poté se přesunul do Liverpoolu na start přípravy před sezonou 2003-04. To léto LFC podepsal také Harryho Kewella z Leedsu a Steva Finnana z Fulhamu. „Upřímně jsem necítil nějaký velký tlak. Nedokážu ale popsat ten pocit, když jsem poprvé vstoupil do kabiny. Byli tam hráči jako Michael Owen a Steven Gerrard. Všichni byli hrozně skromní. Byl jsem hrozně vděčný za to, kam jsem se dostal. Jsem tím, kým jsem právě díky nim. Ukázalo mi to, že ať dokážete v životě cokoliv, nejdůležitější je zůstat tím, kým jste a nehrát si na něco jiného. Když mi lidé dnes říkají –  Wow, je skvělé, jak jsi upřímný a otevřený – vždycky jim odpovím, že jsem měl tu nejlepší školu – byl jsem v Liverpoolu.“

 

Kariéra v LFC

V premiérové sezoně se Sinama-Pongolle prosadil na Anfieldu proti Leedsu a Boltonu a nastoupil do šesti zápasů v základní sestavě a dalších 17 startů přidal z lavičky. „S Athonym jsme byli stále děti a měli jsme se ještě hodně co učit, ale byli jsme okamžitě začleněni do A-týmu. Houllier byl na Francouze opravdu přísný! Podepisoval hodně francouzských hráčů a vyžadoval, abychom si vedli dobře. Neměli jsme mezi sebou dovoleno mluvit francouzsky, což byl od něho skvělý krok, protože nám to pomohlo rychleji se naučit anglicky a začlenit se do kádru.“

V té době bojoval Pongolle o místo s Emilem Heskeyem, Milanem Barošem, Owenem a také s kontroverzním El Hadji Dioufem. K tomu Florent s úsměvem dodává:

Příští rok byl Houllier z LFC vyhozen i přesto, že se dokázal dostat do TOP 4 a Sinama-Pongolle měl nového manažera, kterého musel přesvědčit o svých kvalitách – Rafu Beniteze. „Houllier a Benitez byli velmi odlišní. Houllier byl velmi striktní a byl více manažer, rád vedl celý klub, něco jako Wenger v Arsenalu. Na tréninky měl Sammy Leeho. Benitez byl naopak více trenér. Dělal vše od taktických příprav po videoanalýzy. Do práce přišel v 9 ráno a odcházel v 9 večer – vše si dělal sám. Neměl jsem ale strach, protože jsem věřil ve své kvality a že bych mohl zapadnout do Benitezova stylu. Rafa se mě navíc snažil podepsat už během jeho působení ve Valencii. S Anthonym to ale bylo složitější. Nebyl vůbec trpělivý a chtěl okamžité odpovědi. Byl tak trochu blázen, když po pár týdnech zaklepal Benitezovi na dveře ve svých 19 letech a chtěl po něm vědět, jaké s ním má plány. Benitez se samozřejmě naštval, že v tak mladém věku chce okamžitě odpovědi a záruky, což jejich vztah trvale poškodilo. Můj vztah s Rafou byl ale pozitivní – hrál jsem vždy, když jsem byl fit. Jediné, co mě frustrovalo, že jsem často nenastupoval na své pozici. Byl jsem hrotový útočník, ale často jsem nastupoval na křídle.“

Le Tallec nastoupil v Premier League pod Rafou jen ve dvou zápasech před tím, než byl odstaven. Pro Sinama-Pongolleho se však rýsovala světlejší budoucnost, protože odešel Heskey, Owen i Diouf a nová posila, Djibril Cisse, si zlomil nohu. To vše vedlo k tomu, že Pongole měl být důležitým článkem v sezoně 2004-05. Evropská noc 8 prosince 2004 se mu navždy vryla do paměti. Liverpoolu hrozilo vypadnutí už ve skupině Ligy mistrů, když prohrával na Anfieldu 0:1 s Olympiakosem gólem Rivalda. Po poločasové přestávce poslal Benitez na hřiště právě Pongolleho. Pongolleho přínos byl okamžitý. Během dvou minut přetavil v gól Kewellův centr a poté byl i u gólu Neila Mellora. Čtyři minuty před koncem dal postupující gól Gerrard. Byl Gerrard nejlepším hráčem, se kterým kdy hrál? 

Na konci ledna 2005 měl Sinama-Pongolle na svém kontě 26 odehraných zápasů a cítil, že opravdu patří na Anfield. Osudným se mu ale stalo druhé kolo semifinále Ligového poháru proti Watfordu na Vicarage Road. Po čtyřech odehraných minutách si přetrhl přední křížový vaz (ACL) na levém koleni a byl mimo hru 7 měsíců. „Jenom jsem se otočil a najednou jsem cítil, že je něco špatně. Měl jsem skvělou sezonu a fotbal jsem si opravdu užíval. Byli jsme blízko finále Ligového poháru a stále jsme bojovali v LM – a najednou pro mě sezona skončila. Rehabilitace po operaci ACL je zdlouhavý a náročný proces. Během prvních měsíců musíte být velmi trpěliví, protože nemůžete nic moc dělat. Potom se snažíte pomalu pracovat na svalové hmotě a následně můžete běhat po rovinkách. Víte, že jsem až do února tohoto roku nenavštívil Vicarage Road? Když jsme z Watfordu přenášeli zápas proti Liverpoolu, řekl jsem kolegům, že když jsem tu byl naposledy, přetrhl jsem si ACL a že doufám, že se dnes nikomu nic podobného nestane. Po třiceti minutách ležel na hřišti Gerard Deulofeu – s přetrženým ACL. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl jsem to já před 15 lety.“

V památném finále v Istanbulu seděl Sinama-Pongolle v hledišti s dalšími členy kádru, kteří se nevešli do sestavy, jako např. Le Tallec, Mellor a Stephen Warnock. Po penaltách byli už všichni na hřišti a Pongolle byl kousek od Gerarrda, když Stevie přebíral trofej. S ohledem na svůj příspěvek proti Olympiakosu správně cítil, že v úspěchu hrál roli. Ale pocit hrdosti a radosti netrval dlouho. 

Následovala další rána, když se jeho dům v Sefton Parku stal terčem zlodějů. „Ukradli mi medaili, malou repliku poháru LM a dokonce i mé fotoalbum – vzali prostě všechno. Našli toho chlápka, co to udělal, ale své věci už jsem nikdy zpátky nedostal. Chci podat žádost na UEFA, aby mi medaili a pohárek poslali. Udělám to hned zítra, právě jsi mi to připomněl!“

Během toho, co se Sinama-Pongolle léčil ze svého zranění, LFC podepsal Petera Crouche ze Southamptonu za 7 milionů liber. Pongolle sice nastoupil ve vítězném UEFA Super Cupu proti CSKA Moskva, ale poté dostával méně a méně příležitostí. V pořadí před ním byla nová posila Crouch, ale i Cisse a Fernando Morientes. V sezoně 2005-06 nastoupil v základní sestavě jen ve čtyřech případech, ale i tak pomohl k dalšímu památnému obratu. V lednu roku 2006 nastoupil z lavičky v zápase FA Cupu proti Lutonu Town, ve kterém LFC prohrával už 1:3 a vstřelil dva góly. Většina si ten zápas pamatuje díky gólu Xabiho Alonsa z vlastní poloviny hřiště. V lednu toho samého roku LFC znovupodepsal Robbieho Fowlera z Man City, a tak Pongolle odešel na hostování do Blackburnu, který trénoval Mark Hughes. „Stále jsem věřil, že má budoucnost je v Liverpoolu. Doufal jsem, že se mi v Blackburnu bude dařit a že ukážu Benitezovi, že bych měl hrát víc. Ale bylo to těžké, tréninky byly neskutečně tvrdé a náročné. Měli ve svém týmu Tugaye, Lucase Neilla, Bellamyho, Robbieho Savage… všechno skvělí hráči. Mně bylo 21 a nebyl jsem na takovou atmosféru v kabině připravený. Způsob, jakým spolu dokázali jednat, jakým spolu mluvili – říkal jsem si, kam jsem to sakra přišel. Raději jsem se tak držel v ústraní a připravoval šance Bellamymu. Tenkrát měl skvělou sezonu.“

Tak skvělou, že ho na konci sezony za 6 mil. liber koupil Liverpool. Dalších 9 mil. liber šlo za Dirka Kuyta. Pongolle vstřelil v 10 zápasech za Blackburn jeden gól a vzhledem k okolnostem bylo jasné, že jeho kariéra v LFC je u konce. Svůj poslední start si připsal v Community Shield proti Chelsea v srpnu 2006. V 65 zápasech za LFC vstřelil 9 gólů. „Rafa se mě ve skutečnosti na Craiga ptal – jaký byl a jaké bylo s ním hrát. Řekl jsem, že je to skvělý fotbalista a že pracuje opravdu tvrdě. Bylo mi jasné, že budu dostávat velmi málo příležitostí a tak jsem přijal nabídku od Huelvy. V té době jsem řešil i nějaké osobní věci a stěhování tak přišlo v pravý čas. Upřímně si ale myslím, že kdybych se nezranil na Vicarage Road, strávil bych v Liverpoolu celou kariéru. Cítil jsem, že mě mají fanoušci rádi. Před zraněním jsem měl opravdu dobrou sezonu, ale po tom zranění bylo jasné, že budu muset přijmout nějakou další výzvu. Výzvy mám ale rád, o tom je přeci život.“

 

Kariéra po LFC

Nováček La Ligy, Recreativo de Huelva, s nadsázkou řečeno trefil podpisem Pongolleho jackpot. Ve dvou po sobě jdoucích sezonách se stal jejich nejlepším střelcem – v sezoně 2006-07 s 12 ligovými góly a v té další s 10 – a pomohl tak k záchraně klubu v nejvyšší soutěži. LFC ho prodal za 3,6 mil. liber a v létě roku 2008 ho koupilo Atletico Madrid za 9 mil. liber. V Madridu se mu ze začátku velmi dařilo. V prvních čtyřech zápasech dal čtyři góly a vysloužil si tak pozvánku do francouzské reprezentace na přátelské utkání proti Tunisku. Poté ale jeho gólové příděly utichly. Na hrotu nastupovali Diego Forlan a Aguero a tak musel Sinama-Pongolle hrát na křídle. Proto v polovině další sezonu souhlasil s přestupem do Sportingu Lisabon, který za něho zaplatil 5,9 mil. liber. „Jediná věc, které lituji, je přestup do Sportingu. Ten přestup nebyl o mně, nebylo to o tom, co je pro mě nejlepší – bylo to rozhodnutí klubu. Přišli za mnou a řekli, že potřebují, abych odešel, protože potřebují peníze. Cítil jsem to tak, že musím souhlasit, ale bylo to špatné rozhodnutí. Občas prostě věci nemáte pod kontrolou.“ 

V Portugalsku se mu nedařilo, a proto byl poslán na hostování do Realu Zaragoza a Saint-Etienne. V roce 2012 přestoupil do Ruska, kde hrál za Rostov. V březnu 2013 si přetrhl ACL v pravém koleni. Po návratu ze zranění pomohl Rostovu k vítězství v ruském Ligovém poháru v roce 2014, ale i nadále byl sužován zdravotními problémy. „Po druhém zranění ACL už jsem nikdy nebyl stejný hráč jako předtím. Začal jsem mít problémy s dalšími svaly, např. s hamstringy a navíc má rekonvalescence trvala vždy dlouho. Je to škoda, protože mám ruskou manželku a opravdu jsem si to tam zamiloval.“ 

Po krátké epizodě v MLS u Chicaga Fire podepsal smlouvu ve švýcarském Lausanne-Sport, za který ale nikdy nenastoupil, protože si při tréninku opět přetrhl ACL na pravém koleni. Znovu se ale odmítl vzdát a zaujal na zkoušce v Dundee United a vysloužil si krátkodobou smlouvu. To už se psal rok 2015. Za Dundee ale nastoupil jen ve 4 zápasech a poté opustil Evropu a přemístil se do Thajska. „Když se ohlédnu zpět, tak si nemyslím, že Skotsko byla zrovna ta nejlepší země, kde bych měl hrát fotbal po svém třetím ACL. Nebyl jsem úplně fit. Stále jsem ale chtěl vyhrávat trofeje a to se mi podařilo s Chainat Hornbill.“

Poslední trofejí jeho kdysi slibné kariéry byl titul z druhé thajské ligy v roce 2017. V následující sezoně pomohl Chainatu k udržení v lize šesti góly a poté se vrátil tam, kde to pro něho všechno začalo – na rodném Reunionu nastupoval za Saint-Pierroise v jarní části sezony 2018-19. „Bylo to součástí plánu, ale vždy jsem měl obavy, jestli to opravdu vyjde. Nakonec ale přišla nabídka ve správnou chvíli. V Thajsku jsem strávil skvělé tři roky a byl jsem tam opravdu šťastný, ale už byl čas se vrátit domů.“ 

Všechny ty přestupy, věčná zranění a překážky v kariéře a neustálá snaha někde zakořenit. Jak na to pohlíží samotný Sinama-Pongolle? „Když jste uzavření, nemáte rádi lidi a neradi poznáváte nové kultury, pak je pro vás těžké střídat jeden klub za druhým. Já jsem ale jiná osobnost. Čím víc jsem cestoval, tím víc jsem si uvědomoval, že rád poznávám nové lidi a kultury, rád se z nich učím a mám na to skvělé vzpomínky. Jsem pyšný na všechno, co jsem dokázal a hlavně na své tři úžasné děti. 

Jeho spojení s Liverpoolem přetrvává i nadále silné. Jeho čtrnáctiletá dcera Leona stále žije ve městě a je nadějnou herečkou – hraje v novém seriálu Jamieho Johnsona od BBC, který je o mladém chlapci, který sní o tom, že se stane fotbalistou. Jeho desetiletý syn Matisse žije ve Španělsku a nejmladší pětiletý syn Nolan žije s ním a Anastasií na severu Francie. „Vždycky když bylo Mistrovství světa, tak jsem si pořídil dítě – 2006, 2010, 2014. V roce 2018 jsem už ale vynechal. Stále hodně cestuji a mám štěstí, že se díky své práci dostanu často do Liverpoolu. Vždycky, když jsem v Melwoodu nebo na Anfieldu, jsou na mě lidé velmi milí a to pro mě znamená strašně moc. Začal jsem také studovat trenérskou licenci. Práce v televizi mi zabírá spoustu času, ale jednou bych se rád přesunul k trénování. Chci předat všechno, co jsem se naučil těm, co žijí se stejnými sny, jaké jsem měl kdysi já.“ A co se stalo se zlatou kopačkou a zlatým míčem z MS U-17? „Ty jsou naštěstí v bezpečí v domě mé matky – tam, kde to všechno začalo.“

 

Zdroj: The Athletic

Bleskové zprávy

Balíčky 2. půlka

Stále dostupné lístky a balíčky na 2. půlku sezóny viz zde. Dostupný je také balíček na 3. kolo FA Cupu proti Evertonu.

Chamberlain #15

Po odchodu Daniela Sturridge nezůstalo číslo 15 dlouho na ocet, v příští sezóně s ním na pažity v dresu LFC vyběhne Alex Oxlade-Chamberlain, který doposud nosil číslo 21.

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

Johnson ukončil kariéru

Anglický internacinál Glen Johnson, který působil v Liverpoolu FC mezi léty 2009 až 2015 a s klubem  vyhrál v roce 2012 Ligový pohár, ukončil ve 34 letech profesionální kariéru.

titi liverpoolsky

Facebook