pivovar helf

Šampioni očima trenérů, kteří je obejvili

Liverpool vyhrál titul poprvé po třiceti letech. Když ho vyhrál naposledy, sestava v té době prošla exotickými proměnami. Bruce Grobbelaar přišel ze Zimbabwe, Ronny Rosenthal z Izraele, Jan Molby z Dánska a Glenn Hysen ze Švédska. Přesto byla většina hráčů z Anglie, Skotska, Irska a Walesu a jejich příběhy ze začátku kariéry byly velmi podobné. Neexistovaly akademie, a pokud měl hráč štěstí, začal se fotbal na profesionální úrovni učit v 16 letech.

Od té doby se situace dramaticky změnila. Za Liverpool hrají momentálně např. tři Brazilci, kteří patří k nejlepším mezi svými krajany. Na křídlech jsou nejlepší fotbalisti Afriky. Dále tu jsou dva základní kameny nizozemské reprezentace atd. Úvod kariéry byl u některých hráčů ovlivněn občanskou válkou na východě Evropy. Ne všem hráčům LFC bylo předurčeno, že se stanou legendami. Spousta z nich si musela projít trnitou cestou.

Lidé z The Athletic strávili posledních šest měsíců hledáním prvních trenéru každého hráče a kde to dovolilo zdraví, vyzpovídali i další trenéry z jejich mládežnických let, což je zavedlo např. na egyptský venkov, kde byl Mo Salah spatřen skautem ještě předtím, než hrál nějaký soutěžní zápas.

Hráči jsou seřazení podle počtu startů v PL a nejsou zahrnuti ti, kteří nastoupili pouze do pár zápasů.

 

Trent Alexander-Arnold (36 zápasů)

Ian Barrigan, jeho trenér v Country Park, Liverpool

 

„Když jsem ho uviděl poprvé, vstaly mi vlasy i na zátylku.“

 

 

Trentova kariéra se mohla vyvíjet úplně jinak. Nemám vůbec žádné pochyby o tom, že by se z něj stal i tak skvělý fotbalista díky jeho talentu a píli, ale bez Iana Dawese by nejspíš neprošel Liverpoolem.

Můj zeť Jimmy Aspinall byl známý skaut, který pro Liverpool objevil spoustu mladých hráčů. V polovině devadesátých let zoufale toužil podepsat Iana, který byl střední záložník a hrál za Everton, ale chtěl odejít, protože hrál mimo svoji pozici na levém obránci. Znal jsem Ianova otce, Alana, se kterým jsem několik let pracoval. Kontaktoval jsem ho jménem Jimmyho a povedlo se mi ho přesvědčit, aby jeho syn podepsal v LFC, což byl velký úspěch, protože se to předemnou nepovedlo nikomu z LFC ani z jiných klubů. Steve Heighway se zeptal Jimmyho, jak se mu povedlo přetáhnout Iana a ten mu pověděl o mém zapojení do celého procesu. To vedlo k setkání se Stevem, který mě požádal, abych pro LFC i nadále skautoval.

Dohoda přišla v pravou chvíli, protože jsem zrovna začal řídit tým Country Park, který hrál v lize Warton&Kirkdale. Byla to nejkvalitnější mládežnická soutěž v Liverpoolu, což znamenalo, že jsem každý víkend viděl spoustu talentovaných hráčů. Kvalita zde byla tak vysoká, že do jedné z věkových kategorií poslala svůj tým Crewe Alexandra a neskončili na prvním místě. Country Park rostlo jako klub a stejně tak i moje role v Liverpoolu. Od roku 2005 jsem byl ve vedení rozvojového centra v Norris Green, což bylo místo, kam přicházeli hráči, kteří ještě neměli nikde podepsáno. Byla to příležitost pro spoustu dětí.

Jimmy mi vždycky říkal, že kdykoliv uvidíš hráče s ohromným talentem, vstanou ti vlasy i na zátylku. A to přesně se mi stalo, když jsem poprvé uviděl Trenta. Do rozvojového centra přišel v šesti letech a moje první myšlenka byla „Bože můj…!“. Divil jsem se, proč ještě nebyl Liverpoolem podepsán. Šel jsem přímo za jeho matkou Diane a zeptal se jí: „Jste si jistá, že by tu měl být?“ Myslel jsem to tak, že místo tady by měl být pět mil odsud, v Kirkby. Diana to však pochopila špatně a myslela si, že zpochybňuji, že jsou na správném místě. Začala mi vysvětlovat, že žijí v Queens Drive blízko Muirhead Avenue a že jsou tedy v tom správném centru. Musel jsem vysvětlit, že to myslím úplně jinak – že je Trent až moc dobrý na to, aby byl pouze v rozvojovém centru. Ihned jsem tedy zavolal trenérům z akademie a ujistil se, že se na Trenta přijedou podívat co nejdříve. Bylo mu 6, ale bylo rozhodnuto, že bude nastupovat se sedmiletými. Mezitím mi Diane řekla, že Trent chce hrát i za „vesnický tým“ (Sunday league). Já v té době trénoval Country Park U7, takže hrál za nás.

Rychle bylo všem jasné, že je na svou věkovou kategorii až příliš dobrý. Střílel 10 gólů každý zápas. V Country Park tak hrál často za vyšší věkovou kategorii. Diane mi řekla, že ho nebavilo hrát za U7, protože mu to přišlo moc jednoduché. Já ale trval na tom, aby tam čas od času hrál, protože to, jak v těch zápasech dominoval, mu dodávalo sebevědomí. Někdy se stane, že když hráč nastupuje jenom ve vyšší věkové kategorii, zapomene, jaké to je si užívat fotbal.

Vzhledem k věku se hrálo v menším počtu a Trent hrál vždycky uprostřed hřiště, protože byl nejlepší ze všech. Jakmile měl balon, nikdo nebyl schopný mu ho sebrat. Občas jsem na trénincích dělal to, že proti Trentově týmu jsem nařídil několik penalt za nic. Trent to nesnášel a vždy, když pak přišel domů, říkal své matce, že už nikdy nechce hrát, protože to je nespravedlivé. Příští týden ale přijel znovu.

Diane má neskutečně pozitivní vliv na Trentovu kariéru a jeho život. Dokonce ani teď ho nijak nevyzdvihuje a neustále mu připomíná, co vše má ještě před sebou. Tenkrát byla na každém Trentově zápase a také vybírala příspěvky od ostatních rodičů.

Jednou se stalo, že jsme já i Trent chyběli na zápase Country Park. Já se musel zúčastnit setkání skautů v Liverpoolu a Trent byl se svoji matkou a bratry v Londýně na návštěvě za jejich otcem, který tam pracoval. Požádal jsem kolegu Franka Kellyho, aby vedl U7 a prohráli jsme 0:2. Hrál jsem na Franka, že jsem na něj za prohru naštvaný a že příště vyhrajeme 10:0 a že tahle prohra jde za manažerem. Samozřejmě jsem věděl, že příští týden bude hrát i Trent. Frank tomu nevěřil – věděl, že tým je dobrý, ale řekl mi, že v něm nejsou žádné hvězdy. Frank se vrátil ke svému týmu U11. Další víkend začala U11 na vedlejším hřišti o trochu dříve než my a Frank přiběhl asi za 20 minut a ptal se, jak hrajeme. Vedli jsme 6:0, ale já to už ani nepočítal, musel jsem se někoho na přesné skóre zeptat. V tu chvíli si vzal Trent balon, proběhl s balonem na křídle a zavěsil do horního rohu branky. „Odkud se proboha vzal tenhle kluk?!“

 

„Ty ještě neznáš Trenta?“

 

Roberto Firmino (36 zápasů)

Hemerson Maia, jeho trenér ve Figuirense, Brazílie

 

„Říkal jsem mu Alberto, ale on mě nikdy neopravil.“

 

 

Roberta jsem poprvé potkal v roce 2008, když přišel na zkoušku do Figuirense. Byl jsem trenérem U17. Tyhle zkoušky obvykle trvají 2-3 týdny, což je dostatečné množství času na to, abyste poznali, jestli na to daný hráč má nebo ne. Robertova zkouška trvala 30 minut. Byl neuvěřitelný! Vstřelil dva góly nůžkami, jakoby to nic nebylo. Měl vynikající techniku a nad ostatními jednoznačně vyčníval – byl o třídu výš. Věděl jsem, že když dokáže udržet tuto úroveň výkonů a oddanosti fotbalu, stane se z něho top hráč – u nás nebo klidně i v zahraničí.

Po nějakou dobu jsem mu říkal Alberto. Např. „Běž támhle, Alberto! Přihraj do kraje, Alberto!“ On na to jméno normálně reagoval, protože to byl poslušný chlapec. Nikdy mě neopravil. Nikdy za mnou nepřišel a neřekl mi, že jeho jméno je ve skutečnosti Roberto. Jednoho dne mě šťouchl náš fitness trenér a řekl mi: „Hele, Hemersone, ten kluk se jmenuje Roberto, ne Alberto.“ Tak jsem si ho zavolal „Alberto, pojď sem!“ a zeptal jsem se ho, jak se jmenuje. Když mi řekl, že Roberto, zeptal jsem se ho, proč tedy celou dobu normálně reagoval na jméno Alberto. Odpověděl mi: „Oh profesore, prostě jsem Vás jenom poslouchal.“ To dokazuje, jak pokorný vždycky byl.

To, co nás opravdu upoutalo, byla jeho schopnost předvídat hru – viděl věci ještě předtím, než se staly. Viděl věci, které ostatní neviděli, což je vždycky známka skvělého hráče. Byl také velmi dobrý zakončovatel a byl disciplinovaný i směrem dozadu – vracel se zpátky i na tréninku a vždy ze sebe odevzdal maximum. Nebyl pouze jedním z nejtalentovanějších hráčů, které jsem trénoval, ale také jedním z těch, kteří nejvíce dřeli. Ve své věkové kategorii šel příkladem. Byl sice velmi plachý, nebyl to leader v tom smyslu, že by hodně mluvil a vystavoval se na veřejnosti. Byl velmi tichý v jídelně, na ubytovně nebo v autobuse. Vždycky se ale usmíval, byl to šťastný kluk, který měl charisma. Byl to pravý leader na hřišti, kde šel všem příkladem svými výkony. Ostatními spoluhráči byl respektován. Občas se stane, že ti nejlepší hráči se na ostatní dívají z vrchu a dávají jim najevo, že oni jsou ti nejlepší, ale Roberto takový nikdy nebyl. Všichni ho milovali.

Pochází z velmi chudé části země, z dost skromných poměrů. Kvůli tomu neměl tu správnou stravu po většinu svého dětství a dospívání. Proto jsme se na to zaměřili, protože potřeboval nabrat hlavně na svalech. I kvůli tomu, jakým byl hráčem – agresivní, který rád chodil do soubojů. Občas se mu tak stávalo, že byl v soubojích rameno na rameno v nevýhodě, proto jsme se na tom snažili hodně zapracovat.

Také jsme po něm chtěli, aby byl více „pragmatický“. Technicky byl nesmírně talentovaný, pravděpodobně nejvíce ze všech hráčů, které jsem kdy trénoval. Občas ale při zakončení postrádal chladnou hlavu. Rád věci vyšperkovával, místo toho, aby zakončil jednoduše. Mluvili jsme s tím o tom – naslouchal, porozuměl a nakonec to i zlepšil. „No-look“ góly střílel už když jsem ho poznal. Dělal to opravdu často, dá se říct, že už to přeháněl. Jeho soupeře to obvykle naštvalo, protože si mysleli, že je zesměšňuje. Dostal kvůli tomu taky hodněkrát nakopáno. Řekli jsme mu, že to nemusí dělat pokaždé. Čas nám ukázal, že je to jedno z jeho poznávacích znamení, ale už si umí vybrat ty správné momenty.

Pamatuju si na jeden moment, kdy opravdu ukázal, že je odhodlaný uspět. Měli jsme pár dnů volna po konci regionální soutěže, které jsme využili k přípravě na mládežnický turnaj Copa Sao Paulo. Roberto jednoduše nechtěl odjet domů. Řekl, že potřebuje trénovat a zapracovat na několika věcech a že kdyby jel domů, byl by jenom dalším krkem k nakrmení. Řekl, že se vrátí domů, až se stane velkým hráčem – až udělá něco se svým životem. Což se stalo brzy poté, co přišel k nám. Pokud se nepletu, nebyl doma sedm měsíců. Měl svůj cíl a vše se seběhlo celkem rychle. Byl jedním z nejlepších hráčů Copa Sao Paulo a začalo se o něho zajímat několik týmů z Brazílie i z celého světa. Po turnaji byl přeřazen do A-týmu Figuirense.

Nejsme spolu v kontaktu. Stal se ze mě trenér na seniorské úrovni a život šel prostě dál. Mám pro toho chlapce ale velký obdiv – ne jenom jako k hráči, ale i k člověku. Je jedním z těch hodných. Nemyslím si, že se změnil i přesto, že z něho stala celosvětová hvězda. Je pořád stejný a nezapomněl na své kořeny. Kdybych ho potkal, tak bych mu pogratuloval a řekl mu, že sklízí plody toho, co zasel. Všechna ta tvrdá práce, odhodlání, obětování se – vše, čeho dosáhl, vychází z tohohle. Přeji mu jen to nejlepší a doufám, že je stále tak skvělý člověk, jaký byl, když jsem ho znal.

 

Virgil van Dijk (36 zápasů)

Rik Kleijn, jeho trenér v WDS’19 Breda, Nizozemsko

 

„Vypadalo to tak, že ho to nezajímá, ale uvnitř cloumal obrovský požár.“

 

 

Virgilův příběh ve WDS’19 musíme začít u Jordyho Brugela, který byl tenkrát našim brankářem. Mám z té doby týmovou fotografii. Je to z roku 2001 a ten rok jsme dostali za celou sezonu jeden gól. Na fotce dřepí Virgil v přední řadě a nestojí v té zadní, což vám napoví, že v té době nepatřil mezi nejvyšší hráče. Byl průměrně vysoký, ale už tenkrát se zdálo, že ho jako stopera nelze obejít. Z toho plynulo, že Jordy se velmi nudil. Většinu zápasů neměl co na práci a my jsme se stali mistry. Byl to Jordyho otec, kdo Virgila doporučil Tilburgu (Willem II) a zbytek je, jak se říká, historie.

V Bredě, odkud Virgil pochází, měli fotbalová hřiště vystavěná díky nadaci Johana Cruyffa. V každém městě je alespoň jedno hřiště a to blízko Virgilova bydliště (oblast Kesteren) bylo velmi populární. Hřiště je obklopeno více než 10 000 domy pro sociální bydlení, které byly vystavěny na začátku 80. let minulého století. Na Cruyffově hřišti v Kesterenlaanu se potkávali lidé všech věkových kategorií, což umožňovalo mladším hráčům testovat své schopnosti proti těm starším. Také to pomáhalo k tomu, aby porozuměli fotbalu – kdy dát balon od nohy a jak jít do souboje. Bylo mi řečeno, že týmy zůstávají na hřišti, dokud neprohrají. Virgil se nezdál být tím nejvíce soutěživým, protože hrál svým vlastním tempem, což se někdy překládalo tak, že je mu to jedno. Uvnitř něho ale cloumal požár a bylo mi řečeno, že na hřišti v Bredě strávil vždy několik hodin v kuse, protože jeho tým pořád vyhrával.

Náš klub byl zhruba dvě míle od Virgilova domu. Máme týmy v kategoriích od šesti let až po veterány 60+. Jedná se o skvělou komunitu lidí. Máme tu kantýnu, kde se servíruje jídlo a pivo a dokonce i v zimě pořádáme barbecue. Hráli jsme v modrobílých pruhovaných dresech a zdi dekorují fotografie všech našich úspěšných týmů.

Když bylo Virgilovi devět, hrál každou sobotu zápasy 7 na 7. Bylo nás tedy s brankářem 8 a jeden na střídání. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si už tenkrát myslel, že se stane vítězem Premier League a Champions League, stejně tak i kapitánem Nizozemska. Pro mě to byl jednoduše skvělý hráč, který měl šanci stát se profesionálem.

Jordyho táta, Frank Brugel, je bývalý profesionální brankář, který chytal za RBC Roosendaal a Willem II, kde tenkrát působil na bázi neformálního skauta. Protože to byl brankář, myslím si, že něco málo o bránění věděl. Pamatuji si, že mi tenkrát říkal, že Virgil nejvíce vyčnívá svými atletickými schopnostmi a tím, jak tvrdě dokáže trefit balon. Pomohlo také to, že Virgil byl schopný vyrážet s balonem dopředu jako Ronald Koeman a podílet se na gólech. Zahrával také přímé kopy. Všechno tohle vedlo k tomu, že ho Frank pozval do Willem II, když mu bylo 10. Když odešel, je potřeba přiznat, že náš tým už nebyl tak dobrý.

 

Georginio Wijnaldum (35 zápasů)

Claudio Braga, jeho trenér ve Spartě Rotterdam, Nizozemsko

 

„Nikdy nepanikařil, byl vždy klidný.“

 

Gini je druhý zleva, vedle trenéra Kennetha Buttera. 

 

Georginio přišel do akademie Sparty, když mu bylo šest. Byl to skvělý kluk, pořád se smál. Jeho výkony byly už tenkrát vynikající. Je nezvyklé, že někdo tak mladý je na tom tak dobře technicky. Co Georginia řadilo nad ostatní byla jeho schopnost správně se rozhodovat ve složitých situacích. Nikdy nepanikařil. Vždycky byl klidný.

Byl to mladý kluk s vítěznou mentalitou a dával spoustu gólů. Díky jeho přístupu jsme všichni trenéři věřili, že je v jeho schopnostech, aby dosáhl top úrovně – nebylo to jenom o jeho talentu. Byl 100% zamilovaný do fotbalu. Před tréninkem hrál fotbal na ulicích nebo na hřištích akademie. Po trénincích to samé. Zůstával na hřišti a pracoval na své technice, na pohybu, na střelbě… Bylo úžasné to sledovat.

Měl schopnosti na to, aby hrál jako útočník, křídlo, desítka a defenzivní záložník, ale bylo jasné, že ofenzivní záložník byla jeho přirozená pozice. Měl úžasné schopnosti, balon ho vždycky poslouchal. Vzpomínám si, že v zápasech se dostával do složitých situací, když se ho soupeři snažili napadat. Vždycky ale dokázal skvěle použít své tělo a situaci vyřešit. Měl skvělé oko na přihrávky a asistoval u spousty gólů, což je velmi důležité, pokud hrajete na této pozici. Byl velmi dobrý ve vyvážení balonu dopředu a v otáčení hry z obrany do útoku.

Když hrál podemnou v U13, byl tím důvodem, proč se na nás jezdilo dívat spoustu trenérů a skautů. Všichni věděli, že tu máme skvělého hráče. Nebylo tak těžké to vidět. Tenkrát už byl i mládežnických národních týmech.

Nerad chodil do školy, chtěl hrát prostě jenom fotbal. Pamatuji si, že na tréninky a zápasy ho vozila jeho babička nebo jeho strýc. Vždy se snažil vzít si k srdci rady trenérů o tom, jak se zlepšit. V kabině byl velmi přátelský a snažil se pomáhat svým spoluhráčům. Rozhodně to nebyl introvert.

V té tobě už bylo 100% jasné, že míří na vrchol. Ve 14 se rozhodl, že udělá další krok kupředu a přestoupil do Feyenoordu. Věřte mi, že každý tým v Nizozemsku chtěl tenkrát podepsat Georginia. Všichni věděli, že je speciální. Mám velkou radost z toho, co všechno ve své kariéře dokázal – všechny ty velké trofeje vyhrané s Liverpoolem. Já jsem ale ještě více pyšný na to, jaký člověk se z něho stal – vždy se snaží pomoct ostatním. Je skutečným vzorem.

 

Andy Robertson (34 zápasů)

Berni Airlie, jeho trenér v Giffnock Soccer Centre v Glasgow, Skotsko

 

„Chlapec, který se nevzdal a vyždímal maximum z toho, co měl.“ 

 

 

Hrávali jsme tři nebo čtyři zápasy denně proti různým soupeřům, takové miniturnaje v zápasových střediscích, a vždy tak byl mezi zápasy určitý čas, kdy jsme museli čekat. Děti jsou prostě děti, takže většina pobíhala kolem. Andy však ne. Pamatuji si, že ten čas využíval k tomu, aby si kopal s balonem o zeď – levá noha, pravá noha. Pořád dokola. Byl tak zanícený.

Můj syn Mark se s Andym spřátelil. Oba šli do St Joseph’s Primary School a poté do St Ninian’s High School a jsou spolu v kontaktu dodnes. Andy byl kapitán svého středoškolského týmu a jeho otec Brian, mimochodem sám skvělý fotbalista, je trénoval.

Muselo mu být kolem osmi, když jsem ho poprvé trénoval. Na svůj věk byl maličký, ale vždycky byl plný energie. Používal převážně levou nohu, ale šlo mu to i pravou. Andy byl u postranní čáry vždy skvělý, celý zápas běhal nahoru dolů. Byl přirozeně fit s velkým zápalem pro hru a s balonem byl vždy vyrovnaný. Vždycky jsem ho viděl jako hráče na levou stranu – jeho fyzická zdatnost ho perfektně předurčovala k tomu, aby hrál levého obránce.

Už od útlého věku bylo vidět, že je to dobrý hráč, ale se svým synem jsme vždy říkali, že Andy rozhodně nebyl ten jednoznačně nejlepší. Byl ve skupině skvělých hráčů, ale neřekli byste, že nad nimi vyčnívá. Neuhodli byste, že se díváte na budoucího vítěze Champions League a Premier League. 

V těchto zápasových střediscích máte najednou 200-300 dětí, takže to bylo oblíbené místo pro skauty. V deseti letech si Andyho vybral Celtic, což znamenalo, že už za nás nemohl hrát.  Spousta dětí je „vysáta“ profesionálními kluby, které je pak z různých důvodů pošlou zase zpátky dolů. Je to takový řetězec. To se přesně stalo i Andymu. V Celticu si mysleli, že je moc malý, ale jeho tohle odmítnutí naopak nakoplo k tomu, aby byl ještě více odhodlaný uspět.

Fotbalová historie je plná příkladů, kdy to talentovaný mladý hráč nedotáhne až na vrchol. Musíte být výjimeční. Potřebujete sebedůvěru a musíte být ochotní přinést oběti na cestě za svými sny – a to je Andy. Bylo jasné, že z něho nikdy nebude Messi nebo Ronaldo, ale naplno naplnil svůj potenciál a stal se z něho jeden z nejlepších levých obránců na světě.

Andy je vzorem pro děti z Giffnocku. Někteří mladí kluci nevěděli, že za nás hrál, dokud jsme jim to neřekli. Je to perfektní příklad toho, že můžete dosáhnout úplně všeho, pokud tomu jste úplně oddaní a dokážete pozitivně odpovědět na všechny nezdary, které vás na cestě potkají. Chlapec, který se nevzdal a naplno využil svůj potenciál – je to životní lekce, stejně jako fotbalová.

 

Sadio Mane (33 zápasů)

Abdou Diatta, skaut v Generation Foot v Dakaru, Senegal

 

„Práce na polích ho zocelila.“

 

 

Náš správce hřiště poprvé spatřil Sadia v Mbour, což je 200 mil od jeho rodného města Bambali. Když jsem ho viděl poprvé hrát, byl jsem ohromený. Sám sebe jsem se ptal, jak je možné, že jsme ho doteď neobjevili. Byl impozantní. Ten den nás poctil svým talentem. Vstřelil spoustu, spoustu gólů.

Na svém prvním tréninku byl ale velmi, velmi stydlivý. Byl sám a držel se stranou. Tým přinášel vybavení na hřiště společně, ale Sadio se potom od ostatních vzdálil. Stál opodál a v ruce držel svoje boty. Když jsem to uviděl, šel jsem za ním a řekl mu: „Ve fotbale nemůžeš být takhle stydlivý. Musíš se sblížit se svými spoluhráči – musíš to alespoň zkusit.“ Mluvil jsem s ním jako se svým synem. „Ušel jsi ze svého domova kvůli fotbalu dalekou cestu. Opustil jsi svoji rodinu. Tady v Dakaru je tvrdé prostředí. Pokud chceš uspět, musíš pracovat tvrdě.“ Odpověděl mi: „Tati (říkal mi tati, nikdy mi neříkal jménem) – neboj se, já ve fotbale uspěju.“

 

Téhle vzpomínky si cením úplně nejvíc. Postupně nabíral více sebevědomí, mluvil se spoluhráči, pil s nimi čaj a společně i jedli. Sadio byl vždy fyzicky velmi zdatný, takže mě to u něho vůbec nepřekvapuje, protože takový byl už v mladém věku. Nikdy se neunavil.

Jsem ze stejného regionu jako on – Casamance – a v našem regionu pracujeme každý den na polích. Rodiče nás budili se slovy, že musíme jít pracovat. Už jako dítě byl mentálně silný, protože kdyby nebyl, nemohl by pracovat na polích. Takový je tady život. Stále jsme spolu v kontaktu, ale ne nijak často. Občas mi zavolá, aby mě pozdravil. Někdy o něm neslyším celý rok. Je velice vytížený, globální superstar. Nemůže mi volat, když se připravuje na zápas.

 

Mohamed Salah (32 zápasů)

Reda El-Mallah, skaut v Nagrigu, Egypt

 

„Tohohle kluka bychom měli sledovat pozorněji, až si nasadí dres.“

 

 

Hřiště v Nagrigu nemá žádnou trávu. V létě je tam jenom prach. Když prší, přemění se v bláto. A je tam jenom jedno hřiště. Ostatní kolem města jsou plná jasmínu a česneku, takže na nich nejde hrát fotbal. Napříč Egyptem jsou tisíce vesnic jako Nagrig, místa postavená mimo civilizaci, kde často není úplně bezpečno. Většina budov v Nagrigu vypadá stejně – cihly a beton. Hřiště v Nagrigu bylo obklopeno těmito budovami. Každý večer tu hrály stovky dětí. Zápasy nebyly nijak a nikým organizované – žádná oficiální soutěž. Skauti se ale naučili, že ve vesnicích jako je Nagrig můžou najít nějaký talent a že tito hráči nemají nic a jejich odhodlání uspět je mnohem větší než u dětí z Káhiry.

Slyšel jsem o zápase, který se hraje každý týden a zahrnoval desítky dětí, takže jsem se tam šel podívat a doufal jsem, že najdu nějakého hráče. Chlapec, o kterém v Nagrigu všichni mluvili, se jmenoval Sherif. Velmi jsem se na něj těšil. Byl to dobrý fotbalista, ale určitě ne na stejné úrovni jako Mohamed. Protože byl ještě hodně mladý, hrál jenom proto, že neměli dostatek hráčů na to, aby dali dohromady dva týmy.

Po tomto zápase jsem šel za Mohamedem a zeptal jsem se ho, jestli by neměl zájem trénovat s Tanta Clubem. Tanta je město hodinu jízdy vzdálené od Nagrigu. Cesta je dost hrbolatá. Mohamed mi řekl, že nikdy nebyl dál než v Basyounu, což je vesnice, která se nachází mnohem blíž Nagrigu. Musel požádat svého otce o svolení.

Podle mě na zkoušce trénoval dobře, ale mládežničtí trenéři se rozhodli, že ho budou monitorovat raději z dálky, než aby s nimi trénoval pravidelně. Byl jsem překvapený, protože jsem myslel, že budou mít více rozumu – jeho talent byl evidentní.

Další týden jsem uspořádal další zkoušku, tentokrát u rivalů Tanta Clubu, Othmasonu. Ten den bylo těžké vyniknout, protože probíhalo několik zápasů najednou. Mohamed čekal na svoji šanci na kraji hřiště a stále měl na sobě rifle, když k němu přilétl odkopnutý balon a on si ho zpracoval na hrudník. Tenkrát jeden z trenérů, Farag El Saidy, prohlásil: „Tohohle kluka bychom měli sledovat pozorněji, až si nasadí dres.“ El Saidy neváhal a pozval ho, aby se připojil k týmu. Mohamed hrál za Othmason skoro rok, než ho začali sledovat skauti z Káhiry. Připojil se k Al Mokawloon díky Refaatu Ragabovi, což je legenda egyptského fotbalu, který vedl ve spolupráci s Pepsi mládežnický program. Když viděl Mohamedovu rychlost, dal vědět svým známým v Al Mokawloonu a to byla chvíle, která změnila Mohamedův život.

 

Jordan Henderson (30 zápasů)

Shaun Turnbull, jeho manažer ve Fulwell Juniors, Sunderland

 

„V rozstřelu neproměnil penaltu a kousl se do rtu.“

 

 

Každou sobotu ráno jsme hráli na Monkton Stadium v Jarrov. Fulwell Juniors byl nejlepší mládežnický tým v Sunderlandu a každý tým z regionu nás chtěl zoufale moc porazit. Hráli jsme v černomodrých pruhovaných dresech s černými kraťasy. Jordan byl talentovaný hráč, ale ve Fulwellu nebyli žádní špatní hráči. Každý chlapec byl něčím výjimečný. Jordan jako chlapec byl fotbalista, jakého vidíte dnes. Jeho odhodlání bylo na jiné úrovni a hrozně moc toho naběhal. Ze hřiště odcházel naprosto propocený. Dokonce i když jsme vedli o několik gólů, tak nepolevoval. Vždycky chtěl ještě víc a to samé požadoval i od svých spoluhráčů. Nedovolil by, aby došlo k uspokojení.

Občas ho dokázalo rozhodit, když cítil, že ostatní zklamal. Pamatuji si, že v rozstřelu neproměnil penaltu a kousl se do rtu. Jeho otec mu připomněl, že byla stále šance, že postoupíme. Naštěstí jsme opravdu postoupili a Jordan dal ve finále dva góly. Když se na to dívám zpětně, tak si myslím, že to byla pro Jordana důležitá lekce, protože si uvědomil, že fotbal je opravdu týmový sport.

Jordan a jeho nejlepší kamarád Michael McKeown přišli z Herringtonu, což je zhruba pět mil od Fulwellu, na druhé straně řeky Wear. S Michaelem byli jako děti nerozlučná dvojka a oba se nakonec připojili k Sunderlandu a hráli za jejich mládežnické týmy. Byl tu také Kallum Griffiths, který šel také do Sunderlandu.

V roce 1999 bylo Jordanovi devět. V tom roce jsme prošli celou sezonu neporažení, 60 nebo více zápasů. Vstřelili jsme kolem 150 gólů a myslím, že Jordan jich dal 25 nebo 30. Jordan a Michael ten rok vyhráli cenu pro nejlepšího hráče soutěže. V té době bylo nemožné je od sebe oddělit. Společně dělali úplně všechno. Zároveň to ale byli úplně odlišní fotbalisti. Michael byl levák a všechny věci u něho vypadaly jednoduše – dokázal nám sám vyhrát zápasy. Jordan byl samozřejmě jiný – u něho nám velmi pomáhala jeho energie. Když už byl soupeř na konci zápasu unavený, Jordan ještě více přidal. Byli už velmi unavení a zdálo se, že Jordan má v nádrži vždy o trochu více benzinu.

 

Alex Oxlade-Chamberlain (28 zápasů)

Mark Chamberlain, jeho otec a trenér v Southamptonu

 

„Můj asistent mi řekl: Vidím, že ses tady zabezpečil do konce života.“

 

 

Byl jsem profesionální fotbalista a hrál jsem 8x za Anglii. Moje kariéra mě zavedla ze Stoke do Sheffieldu a poté na jižní pobřeží do Portsmouthu, kde jsme se s rodinou usadili. Nežili jsme v takovém tom typu domu, kde by všude po stěnách byly fotbalové fotografie. Fotbal hrál v mém životě důležitou roli, ale chtěl jsem, aby mí synové dělali to, co je bude bavit. Alex je náš starší syn, ale doma mu říkáme Alexander. Když byl ještě hodně malý, stále jsem hrál. Byly mu dva roky, když jsem podepsal smlouvu v Exeteru. Následujících pár let jsem byl pryč, zatímco on vyrůstal doma se svoji matkou.

Když jsem ukončil kariéru, vedl jsem fotbalovou školu v Portsmouthu. V tu chvíli začal Alexander hrát fotbal. Chodil do soukromé školy jménem St John’s, která byla zaměřená převážně na rugby a také na kriket a hokej. Alexander měl vždy rád sport – často hrál kriket a golf. Nikdy ale nehrál fotbal. Jedinou zkušenost měl z jednoho nebo dvou zápasů za školní tým nebo když jsme si šli spolu zakopat do parku – vždycky jsem ho nechával vyhrát.

Stal jsem se trenérem v U11 v Southamptonu. Byl jsem se podívat na U9 a řekl jsem si, že Alexander je stejně dobrý jako oni. Akademie v té době teprve začínaly, takže úroveň nebyla nijak vysoká, obzvlášť u těch nejmladších. Zařídil jsem, aby se účastnil zkoušky. Prostředí mu sedělo. V Southamptonu nebyla vysoká očekávání, na výsledcích nezáleželo. Pracoval jsem tam devět let a s ostatními trenéry jsme měli skvělé vztahy. Prostě jsme jenom chtěli, aby si to kluci užívali. Ať už byli dobří v čemkoliv, snažili jsme se je v tom povzbudit. Nikdy jsme nebyli negativní.

V Alexanderově týmu jsme měli několik dobrých hráčů, ale pořád jsme prohrávali a někdy to byly dost kruté prohry. Řekli jsme chlapcům, ať si dávají do zápasů vlastní cíle. Někteří tak měli za cíl dát soupeři 3x jesle, jiní chtěli mít pět střel. Bylo jim dovoleno dělat chyby a zkoušet nové věci – na výsledcích opravdu nezáleželo. Postupem času si uvědomili, že fotbal není jenom o tom dělat velkolepé věci. Dělání jednoduchých věcí správně, to je to, co vyhrává zápasy.

Na tréninky jsme jezdívali společně, a to i přesto, že začínaly v jiný čas. U11 většinou začínali před U9. Alexander by se poflakoval kolem hřiště, tak jsem mu řekl, ať se k nám přidá. Náš nejlepší hráč byl útočník, takže jsem Alexandera požádal, aby hrál obránce. Nebyl nijak vysoký nebo silný, ale byl soutěživý. Vzpomínám si, že mi náš útočník řekl, jestli nemůžu poslat Alexandera pryč, protože se přes něho nemůže dostat. Alexander byl tak vychytralý a tak bystrý, že nezáleželo na tom, že proti němu stojí o 18 měsíců starší hráč. V té chvíli jsem si pomyslel, že si opravdu vede dobře. Steve Wigley, můj asistent, šel jednoho dne kolem, ukázal na Alexandera a řekl mi: „Vidím, že ses tady zabezpečil do konce života.“

 

Snažil jsem se Alexanderovi pomáhat nejlépe, jak jsem mohl, ale zároveň jsem chtěl, aby si udělal i vlastní názor. Když zestárl a stal se profesionálem, ustoupil jsem s tím, že jsem chtěl, aby věděl, že tu pro něho budu vždycky, když mě bude potřebovat. Teď už si ale vede svůj vlastní život a zřídkakdy se zeptá – což mi nevadí.

 

Fabinho (27 zápasů)

Elio Sizenando, trenér v Paulinia FC v Sao Paulo, Brazílie

 

„Občas se stalo, že pozoroval ptáky na kraji hřiště.“

 

Fabinho je v horní řadě, druhý zleva. 

 

V Campinas jsou dva kluby – Ponte Preta a Guarani – ale ani jeden neměl mládežnický oddíl. V regionu Sao Paulo jsou všichni posedlí fotbalem. Přesto tu nebyla žádná taková infrastruktura. S několika trenéry jsme tak vytvořili nový projekt v Paulinia s tím, že bychom rádi vylepšili úroveň mládežnických trenérů. Začali jsme sledovat mládežnické turnaje v Campinas – futsal, 7 na 7 – a vybrali jsme 60 dětí ve věku 12-13 let. A tam jsem spatřil Fabinha. Narodil se v roce 1993, ale my jsme ho rovnou přeřadili k ročníku 1992.

Nebyl jsem Fabinhův první trenér, ale viděl jsem ho hrát každý týden. Technicky na tom byl velmi dobře a svoji roli zvládal skvěle. Trénovat jsem ho začal v roce 2006, když byl v U13. Byl jsem s ním také v U14 a poté znovu v U17.

Když mu bylo 16, tak sotva hrál, protože se velmi pomalu vyvíjel. Byli jsme druzí, ale on nenastoupil do jediného zápasu. Do té doby nastupoval vždycky. Vždycky. Nerozuměl jsem tomu, ale bylo to rozhodnutí jeho trenérů. Nemyslím si, že z toho byl Fabinho nadšený, ale věděl, že je o rok mladší než ostatní a že svoji šanci dostane příští rok. Když mu bylo 17, začal konečně růst a dohnal ostatní. V tu dobu se na něj zaměřili i skauti. Během roku neskutečná změna. Byl jedním z klíčových hráčů v mé U17 v první části sezony. V té době jsem trénoval také U20 a netrvalo dlouho, než jsem ho do této kategorie přeřadil. Hrál za ně v 17, o tři roky dříve.

V nižších věkových kategoriích byl vždy pravý obránce, ale já ho začal využívat i na jiných pozicích – defenzivní záložník, stoper, levý obránce. Bylo to nezbytné, protože jsme na ty pozice neměli hráče, ale on byl velmi inteligentní chlapec a opravdu dobře rozuměl hře. Vstřebal vše, co jsme ho naučili. V U20 hrál hlavně v záloze, převážně před stopery, občas o trochu víc vepředu. Na Copa Sao Paulo ale v roce 2011 zaujal jako pravý obránce. Byl vyspělý a sebevědomý a táhle celý tým. Rozdával dalekonosné přihrávky a střílel z dálky. Dokonce jsem ho nechal zahrávat i přímé kopy. Všichni si ho na tom turnaji zamilovali. To byla ta chvíle, kdy se představil světu.

Vždycky byl inteligentní, ale když mu bylo kolem 13 let, nebyl tak soustředěný jako dnes. Když k nám Fabinho přišel, nemyslel si, že se z něho stane profesionální fotbalista. Byl tam, aby si zakopal a užil si nějakou zábavu. Byl to vtipálek, hubatý kluk, který se rád bavil. Na hřišti ho často něco vyrušovalo. Vždycky jsem říkal svému asistentovi, aby sledoval Fabinha. Často zaspal a obdrželi jsme kvůli tomu gól. Občas se stalo, že pozoroval ptáky na kraji hřiště. Smáli jsme se a říkali mu: „Přestaň čumět na ty ptáky, Fabinho!“ Museli jste neustále udržovat jeho pozornost. Nakonec ale začal v 16 dospívat a od té doby je velmi koncentrovaný.

Když byl mezi dospělými, byl to tichý chlapec. Fabinho nebyl ten typ kluka, který by vyžadoval pozornost, byl spíše skromný. Mezi svými vrstevníky byl ale velmi populární a velmi komunikativní. Vždy jsem ho přirovnával k Maiconovi, který hrál v té době velmi dobře za národní tým Brazílie. Vždy se dokázal správně rozhodnout, byl dobrý ve vzduchu a rozuměl si s míčem. Začal také hodně zesilovat. Dokázal skvěle přenášet hru a měl taky dobré centry. Vždy jsem od něho vyžadoval hodně: Musíš zlepšit tohle, musíš zlepšit támhleto. Pořád jsem ho poháněl kupředu, snažil jsem se, aby byl ještě lepší. Proto je mezi námi tak silné přátelství a proto o mně dnes mluví tak láskyplně. Opravdu jsem viděl jeho potenciál a chtěl jsem, aby ho naplnil.

Nedávno jsem s ním mluvil, ptal jsem se ho na jeho zranění, a kdy bude zase hrát. Často spolu mluvíme, když je v Brazílii. Zve mě k sobě domů na večeři a vždy si dobře popovídáme. Jsem trenérem skoro 15 let. Vždy doufáte, že jedno z „vašich“ dětí do dokáže, ale zároveň víte, že je to opravdu těžké. Fabinho není někdo, kdo má rád záři reflektorů. Nemá tetování a nenosí šperky. Má obyčejné auto. Chce prostě jenom hrát fotbal. V Brazílii přicházíme o spoustu talentů, protože nevědí, jak se vypořádat se slávou a s penězi. Fabinho přišel ze skromnějších poměrů. Jeho otec byl farář a pochází z Dique, sousedství na okraji města. Měli jsme spoustu dětí, které na tréninky vozili rodiče, ale Fabinho vždy přijel autobusem. Respekt, který chová ke svým rodičům, je zřejmý a je krásné to vidět.

 

Alisson (27 zápasů)

Daniel Pavan, trenér brankářů v Internacional v Porto Alegre, Brazílie

 

„Byl chladnokrevný a vyzařoval z něho klid.“

 

Alisson je úpně nejdál. Na fotce je i Pavan (dívá se do foťáku) a úplně vepředu je Claudio Taffarel. 

 

Poprvé jsem se potkal s Alissonem, když byl velmi malý. Bylo to předtím, než se připojil k mládežnickým týmům Internacionalu. Doprovázel svého staršího bratra Muriela na trénink. To byla chvíle, kdy se poprvé opravdu začal zajímat o fotbal a o pozici brankáře. Jeho bratr byl jeho velkou inspirací.

Dokonce už v mladém věku byla jeho technika nadprůměrná. Co vás ale na něm zaujalo nejvíc byla jeho schopnost rychle se učit. Byl schopný si osvojit úplně všechno, co jsme ho učili. Byl to dobrý chlapec, který pochází ze skvělé rodiny. Vždycky to byl klidný a chladnokrevný brankář. Dokonce i v těžkých momentech z něho vyzařoval klid, což mu pomohlo vyřešit situace nejrychlejším a nejlepším možným způsobem. Už jako chlapec byl silná osobnost. Byl schopný spojit technické kvality a zároveň být v klidu i pod tlakem. Schopnost hrát s balonem na noze vylepšil nejvíce v době, kdy už hrál v Evropě.

Vzpomínám si, že ve 13 skoro přestal hrát. Vybudoval si perfektní základy do budoucna, ale zrazovala ho biologie – na svůj věk byl fyzicky nevyspělý. To často znamenalo, že jiní brankáři – kteří sice nebyli tak kvalitní, ale byli větší – hráli místo něho. V tomto věku hraje velikost roli. Byl docela zklamaný a jeho rodiče přemýšleli o tom, že by měl skončit s fotbalem. Já si s nimi však promluvili a povedlo se mi je přesvědčit, že by měl i nadále trénovat a že stále může dorůst do postavy, kterou brankář potřebuje.

Mluvím s ním kdykoliv to jen jde. Píšeme si na WhatsAppu a máme také skupinu s Murielem, Didou a brankáři, kteří jsou momentálně v Inernacionalu. Alisson bude vždy dobrým příkladem pro mladé hráče u nás v klubu, jako brankář, ale také jako člověk. Opravdu si všechen ten úspěch zaslouží a má schopnosti na to, aby toho vyhrál ještě o hodně víc. Je si vědom toho, že všechno, co dokázal, nás činí šťastnými.

 

Joe Gomez (26 zápasů)

Peter Lodge, jeho trenér v Lewisham Youth FC, Londýn

 

„Měl ploché nohy, tak jsme mu pomohli změnit způsob, jakým běhal.“

 

 

Pracoval jsem s Kasey Palmerem (budoucí hvězda akademie Chelsea a reprezentant anglické U21) od jeho pěti let a Joe byl jeden z jeho nejlepších kamarádů. Jednoho dne s ním přišel Joe do rozvojového centra Charltonu Athletic v Lewishamu. Bylo mu osm let. Zrovna jsem hledal hráče pro U7 a U8 pro Charlton a vedl jsem Lewisham Youth jako trenér a sekretář.

Kasey, který nyní hraje za Bristol City, byl mimořádný talent. Vyčníval víc, protože byl technicky velmi nadaný. Joe měl potenciál, ale dospíval pomaleji. Vždycky chtěl balon. Byl velmi zanícený. Neměl rád, když ho někdo obešel. Trénovali jsme v uzavřených sportovních halách. Joe běhal přes paty bylo tak vždycky slyšet, když běžel. Bylo to kvůli tomu, že měl hodně ploché nohy. Trenéři, kteří mi pomáhali, viděli ten problém taky. Rozhodli jsme se, že ho do U9 nepodepíšeme a že pro něho bude lepší, když stráví další rok hraním za Lewisham Youth. Tenkrát jsme měli v Charltonu velmi talentovaný tým a Joe by si v něm moc nezahrál.

Jako dítě byl vždycky silný, ale byl slabý atleticky. Pracovali jsme tvrdě na jeho rychlosti a hbitosti, stejně jako na změně způsobu toho, jak běhal. Joe byl skvělý kluk. Věřil mi a byl jako houba, která nasávala informace. Věděl, že má před sebou velkou výzvu, ale byl odhodlaný to zvládnout. Vždycky od sebe chtěl ještě víc. Nikdy jsme s ním neměli ani náznak potíží. Jeho otec, Gus, na něho měl obrovský vliv a byl pro něho skvělý vzor s důrazem na rodinné hodnoty.

Některé děti rádi dostávají přihrávky zády k bráně, ale Joe vždy upřednostňoval, když měl celou hru před sebou. Proto byl už od útlého věku nasazován do obrany. Po sezoně strávené v Lewisham Youth jsme cítili, že je připravený udělat další krok a připojit se k Charlton Athletic U10. Talentovaní záložníci a útočníci většinou vyčnívají více. Pro mladého obránce je těžší zaujmout. Joe se ale neustále zlepšoval a když mu bylo 17, hrál za A-tým Charltonu.

Stále jsem zapojený v pozadí Lewisham Youth a opět pracuji pro Charltonskou akademii. Dětem vždycky vyprávím příběh o Joeově vzestupu. Stále jsme spolu v kontaktu. Před dvěma lety jsme zorganizovali prohlídku na Anfieldu. Mám fotku, kde jsem před Joeovým dresem v šatně. Tu fotku jsem mu poslal a vtípkoval, že mu ten dres ukradnu. Odpověděl mi zpátky, ať to nedělám, že mi jeden pošle, tak jsem ho tam nechal.

 

Divock Origi (26 zápasů)

Michel Ribeiro, technický ředitel v Genku, Belgie

 

„Na tréninku jsem hrál proti němu, protože proti ostatním dětem to měl příliš jednoduché.“

 

 

S Divockem jsem poprvé pracoval, když mu bylo devět. Začínal v mládežnickém klubu jménem Zwaluw Diepenbeek a poté se přesunul do Park Houthalenu, blízko Genku, kde jsme ho vyskautovali. První věc, která mě zaujala, bylo jak vysoký byl na svůj věk a také jak moc si rozuměl s míčem u nohy. Měl skvělou techniku. Bylo jasné, že má dobrý základ, na kterém můžeme pracovat, a který můžeme rozvíjet. Divock vždycky pracoval tvrdě, byl přátelský a skromný. Jako trenér nemůžete žádat o víc. Nikdy nikomu nezpůsobil problém.

Pomohlo mu, že na něho dohlížel jeho otec Mike, který hrál za Genk. Divock byl vždycky odhodlaný k tomu, že se z něho stane profesionál. V Genku používáme mladé hráče na několika pozicích. Od začátku bylo jasné, že Divock bude útočník, takže jsme ho nikdy nestavěli dozadu. Hrál na pozici č. 9, na křídle, ale také trochu hlouběji pod útočníkem. Myslím, že mu to dobře posloužilo, protože v Liverpoolu i v belgickém národním týmu je někdy používán na levé straně.

Jako trenér techniky jsem dával Divockovi spoustu domácích úkolů. Chtěl jsem, aby pracoval na své pohyblivosti. Když jsou děti takhle vysoké, musíte se ujistit, že se nebudou spoléhat pouze na svoji výšku. Musíte pracovat na jejich technice a pohybu. Když to začal mít příliš snadné v situacích jeden na jednoho (ve věku 12 nebo 13 let), udělal jsem mu to těžší. Hrál jsem proti němu v obraně a snažil se používat své tělo, abych mu to ztížil. Chtěl jsem, aby se nespoléhal pouze na to, že je silnější než ostatní děti. Hodně jsme zapracovali na tom, aby měl rychlé nohy.

Když mu bylo 12, nechali jsme ho hrát s o rok starším ročníkem. Nebylo to kvůli jeho výšce, ale proto, že si to zasloužil. Na svoji věkovou kategorii byl příliš dobrý. Potřebovali jsme, aby to měl těžší. Ve 14 už hrál za U16. Nehrál ale pokaždé celý zápas, opatrně jsme mu dávkovali jeho minuty na hřišti. Nechtěli jsme nic urychlit. Hráli jsme na mládežnickém turnaji proti Schalke a několika anglickým klubům, včetně Liverpoolu, a Divock hrál skvěle. Snažili jsme se ho udržet, ale v 15 ho chtělo spoustu klubů z Anglie, Španělska a Francie. Nakonec se on a jeho rodina rozhodli pro přestup do Lille.

Když je mladý hráč takhle žádaný, může se stát, že se začne chovat jako superstar. To ale nikdy nebyl Divockův případ. Vůbec se nezměnil. Sice jsme ho ztratili, ale naše vztahy zůstaly pevné. Rozešli jsme se v dobrém, nepadla žádná špatná slova. Stále jsme spolu v kontaktu a je jasné, že se Divock vůbec nezměnil.

 

James Milner (20 zápasů)

Jim Ryan, jeho trenér ve Westbrook Juniors, Leeds

 

 „Z ostatních týmů si stěžovali, že nemůže hrát.“

 

Milner je úplně vepředu, ten, co drží balon. 

 

Učil jsem ve škole, ale zároveň jsem také trénoval tým s názvem Westbrook Juniors v Horsforthu, v Leedsu. Měli jsme tým U12 a pamatuji si, jak tohohle malého chlapce přivedla jeho matka. Byl o dva roky mladší než všichni ostatní a vypadal příliš slabě a křehce na to, aby hrál s většími kluky. Měl jsem strach, že se zraní. Nechali jsme ho ale, aby se připojil a on se o sebe nakonec dokázal postarat. Byl velmi talentovaný, rychlý a na svou postavu i docela silný. Dokázal se vyhýbat zákrokům na něj, a i když ho někdo poslal k zemi, okamžitě vstal a hrál dál. Vždycky se chtěl zapojit do každé fáze hry a – tohle vás nepřekvapí – dokázal pokrýt celé hřiště.

I když hrál s chlapci o dva roky staršími, tak vyčníval. Nakonec si i manažeři některých dalších týmů stěžovali ligovému sekretáři, že je James moc mladý na to, aby mohl hrát. Myslím, že je ale štvalo to, jak moc je dobrý. Liga mu nakonec naštěstí dovolila hrát dál. Ten rok jsme vyhráli ligu a James byl našim nejlepším hráčem. Pamatuji si, že jsem řekl: „Zapište si moje slova – tenhle kluk bude hrát za Anglii.“ V té době to bylo možná trochu přehnané tvrzení, ale všichni jsme viděli, jak moc je talentovaný. Byl to také jediný rok, kdy podemnou hrál, protože následující sezonu nás jeho otec informoval, že James přestupuje do akademie Leedsu. Pamatuji si, že jeho otec mi tenkrát řekl, že v téhle věkové kategorii je jenom jeden hráč stejně dobrý jako James – byl to chlapec, který se jmenoval Rooney a hrál za Everton. No a když bylo Jamesovi 16, hrál už Premier League za Leeds.

Myslím, že James je skvělým příkladem pro mladé hráče. Nepotřebuje nablýskané věci, neholduje alkoholu ani nočnímu životu. Slýcháváte o hráčích, kteří odehráli pár zápasů a už si myslí, že jsou hvězdy. James zůstal vždycky soustředěný. Vím, že má reputaci „toho nudného“ nebo jak mu říkají, ale já si naopak myslím, že je to kultivované. Má naopak skvělý smysl pro humor. Bylo skvělé sledovat, jak se rozvíjel, hrál za Anglii, za Liverpool, ale nemůžu za to přijmout jakékoliv zásluhy. K jeho schopnostem jsem nepřidal vůbec nic. Měl jsem jenom to štěstí, že jsem ho mohl sledovat v rozvoji.

 

Naby Keita (16 zápasů)

Alya Soumah, jeho trenér v FC Alya de Dixinn, Guinea

 

„Často jsem mu říkal: Jestli chceš být jako Deco, musíš být odvážnější.“

 

Keita je v zadní řadě, druhý chlapec zleva. 

 

Každé ráno jsem jezdil na kole k Nabymu domů a prosil jeho matku o povolení, abych ho mohl vzít na trénink. Seděl vzadu na mém kole a jeli jsme asi čtyři kilometry na stadion. Bylo mu osm. Klub neměl žádného prezidenta, neměli jsme ani moc vybavení, takže jsem musel všechno koupit – balony, kužely, prostě všechno. Občas jsem se ptal dětí, jestli by jejich rodiče nemohli týmu půjčit nějaké peníze. Nabyho rodina si toho nemohla moc dovolit. Jeho matka prodávala jídlo s názvem akyeke – strouhaný maniok (něco jako batáty, pozn. překladatele) obvykle servírovaný se smaženou rybou a mletým pepřem. Naby u nás občas jedl, ale jeho matka nechtěla, aby u nás bydel. Vzal jsem si Nabyho pod svá křídla. Koupil jsem mu dres. Byl pro mě jako syn. Ostatní hráči říkali, že mám Nabyho radši než ostatní, ale to ani nevěděli všechno, co pro Nabyho dělám.

Vstřelil několik nádherných gólů. Se svoji malou postavou byl schopný obejít několik hráčů i brankáře. Přezdívali jsme mu „Deco“. Když mu někdo ublížil, začal okamžitě brečet. Neměl rád kontaktní hru. Často jsem mu říkal: „Jestli chceš být jako Deco, musíš být odvážnější.“ Řekl jsem mu, že by byla opravdová škoda, kdyby nevyužil svůj talent. Řekl mi, že se nevzdá, protože profesionální fotbal byl jeho snem. Pro fotbal by udělal cokoliv. Dodnes s ním mluvím alespoň jednou nebo dvakrát měsíčně. Koupil mi televizi, motorku a auto. Vždy tu jsem pro něho, jako otec. Pořád mu dávám rady. Říkám mu, že může být jako Lionel Messi.

 

Adam Lallana (15 zápasů)

Terry Wateridge, jeho trenér v Bournemouthu

 

„Měl nízké těžiště a skvělou rovnováhu.“

 

 

V pondělí večer jsme pořádali fotbalová setkání a vzpomínám si, že Adam přišel jako velmi, velmi mladý – ne více než pět nebo šest let. Zoufale moc chtěl hrát se staršími kluky. Byl velmi živý a plný energie. Celou dobu chtěl jenom hrát fotbal. To bylo ze začátku složité, protože byl hodně mladý a také malý, ale přidal se k nám a jeho entuziasmus byl nekonečný. Měl přirozený talent a bylo jasné, že z něho bude dobrý hráč. A protože byl tak malý, měl nízké těžiště a skvělou rovnováhu. Uměl hrát oběma nohama a s balonem dokázal běhat opravdu rychle.

Měli jsme tenkrát pár dobrých hráčů, ale Adam byl ten, který vyčníval, což nakonec vyústilo v to, že nám ho vzali ze Southamptonu. Byl to hráč, kterého jsme ho nechtěli ztratit. Byla to škoda, ale Bournemouth získal velmi dobrou klauzuli z jeho případného následného prodeje, což se nakonec ukázalo jako správný krok, když přestupoval do Liverpoolu. Během posledních let ho potkalo spousta zranění, ale i tak si vedl velmi dobře – dostal se do národního týmu, když byl v Southamptonu; přestup do Liverpoolu, kde se mu také dařilo. Je hezké, když jako trenér vidíte, že se daří tak dobře někomu, u koho víte, že jste sehrál alespoň malou roli v tom, aby se dostal na takovou úroveň.

 

Adrian (11 zápasů)

Javier Lozano, jeho učitel v Colegio Altair v Seville, Španělsko

 

„Byl pravé křídlo, dokud se neobětoval pro tým a nestal se brankářem.“

 

Adrian už v brankářském dresu se svým týmem. 

 

Adrian je teď brankář, ale býval pravé křídlo. Byl rychlý a uměl skvěle načasovat své náběhy do vápna, takže dával góly prakticky každý zápas. Dokázal také vypomáhat obránci na své straně. Byl skvělým spoluhráčem, stále se snažil pomáhat. Svoji pozici změnil někdy v 11 nebo ve 12. Na začátku sezony jsme měli tři brankáře, takže stále létal po křídle a dával góly. Ale pak jeden z brankářů musel na operaci s oběma nohama, druhý se přestěhoval s rodiči do Seville a třetí se zranil. Shromáždil jsem tedy všechny hráče a hledal dobrovolníka, který půjde do brány. Adrian zvedl okamžitě ruku. Řekl, že se obětuje pro tým.

Byl to milý a veselý chlapec. Byl také občas pěkně zlobivý, ale to asi každý chlapec. Zároveň byl ale dobrým a zodpovědným studentem. Když mu bylo sedm, chodil do jiné školy než většina jeho kamarádů, kteří chodili do Altair a hráli spolu ve fotbalovém týmu. Při jednom barbecue Adriana přesvědčili, aby přestoupil do Altair. Byl to velmi odhodlaný a vytrvalý kluk, takže jsem si byl jistý, že by to mohl dotáhnout daleko a mít dlouhou kariéru. Sledoval jsem i nadále jeho progres? Viděl jsem prakticky každý jeho zápas, ve kterém hrál, od jeho přestupu do Realu Betis, stejně jako zápasy za West Ham a Liverpool. Zůstali jsme si velmi blízcí. Na WhatsAppu je skupina, kde je Adrian se spoustou spoluhráčů z té doby a mě do ní přidali. Potkáváme se několikrát za rok – rodiče a jejich děti – na velké večeři a Adrian mi každý rok přinese nový dres.

 

Dejan Lovren (10 zápasů)

Sanjin Lucijanic, jeho trenér v NK Karlovac, Chorvatsko

 

„Jeho otec seděl ve tmě v autě se zapnutými světly, aby mohl Dejan trénovat.“

 

Dejan Lovren, Liverpool

 

Bylo mi kolem 25, čerstvě jsem vystudoval trenérskou školu, když jsem poprvé přišel do kontaktu s 10-ti letým Dejanem. Jeho rodina se přestěhovala z Německa do Karlovacu. Nechci vypadat jako někdo falešně skromný, ale opravdu si nemůžu vzít jakékoliv zásluhy za Dejanův vývoj v hráče, jakým je dnes. Myslím, že by to dokázal s jakýmkoliv jiným trenérem a to díky svému obrovskému talentu a, to hlavně, díky svému přístupu. Samozřejmě jsem se snažil dělat to nejlepší, co jsem mohl, abych rozvíjel jeho dovednosti v NK Karlovac mladi pioniri (U12), ale nárokovat si více než to by bylo ohavné. Nikdy jsem neviděl dítě tak dychtivé a tak odhodlané uspět. Jeho pracovní morálka byla pozoruhodná a byl absolutně oddaný tomu stát se profesionálním fotbalistou. A tím nemyslím to, že by hrál „pouze“ za Dinamo Záhřeb – už tenkrát bylo jasné, že bude ještě lepší a měl svou mysl nastavenou tak, že bude jednou hrát za jeden z největších klubů v Evropě.

Jeho dovednosti snadno předčily ty, které měly děti o dva roky starší než on. Pokračovali jsme spolu i ve stariji pioniri (U14), takže jsem měl tu čest ho trénovat skoro čtyři roky. Když se budete hodně snažit, najdete moje citace z té doby, kdy jsem říkal, že Lovren to dotáhne do absolutní špičky. Všichni jsme si tím byli jistí. Někteří říkají, že Lovren byl stydlivý a introvertní chlapec, který mluvil lépe německy než chorvatsky. Když navíc zvážíte, že pochází z bosenské uprchlické rodiny, mohl by si myslet, že bude mít problém zapadnout. Já ale nikdy neměl takový dojem. Byl normální dítě a nevzpomínám si, že by měl nějaké sociální problémy. Jeho rodina si prošla válečnými hrůzami a útrapami, ale v Karlovacu byli vřele přijati. Dejan se kompletně soustředil na fotbal a jediný problém, který měl s ostatními dětmi a jejich rodiči byl občas ten, že si stěžovali na to, že přeskakuje věkové kategorie. To ale netrvalo dlouho, protože všichni viděli, jak dobrý byl.

Lovrenův otec Sasa ho trénoval během času stráveného v Mnichově. Podpora jeho otce byla neocenitelná. Nechal jsem Dejana dělat navíc nějaký individuální trénink; často jsme pracovali na technických aspektech hry a on nechtěl přestat dokonce ani když se setmělo. Jeho otec tak zaparkoval auto na kraji hřiště a pustil světla, takže Dejan mohl pokračovat.

V té době byl náš přístup k dětem takový, že jsme je nechávali hrát na vícero pozicích, aby se naučili požadavky a specifika každé z nich. Dejan hrál také všude možně, ačkoliv už když k nám přišel, bylo jasné, že je to obránce. Často jsem ho také používal jako defenzivního záložníka, protože skvěle rozuměl hře a v této roli dominoval. Hrál defenzivního záložníka proti Dinamu Záhřeb, kdy byl o dva roky mladší než ostatní. Vyhráli jsme 3:0 a Dejan byl jednoznačně nejlepším hráčem na hřišti. Po tom zápase jsme věděli, že ho dlouho neudržíme. Měl jsem několik telefonátů z Dinama už ten den a chtěli, aby se se svoji rodinou přestěhoval do Záhřebu a hrál za ně.

 

Joel Matip (9 zápasů)

Thomas Vossing, jeho trenér v SC Weitmar v Bochumi, Německo

 

„Prakticky bez námahy skóroval rovnou z výkopu.“

 

Matip je ve stojící řadě, úplně vlevo. 

 

SC Weitmar byl zavedený klub na jihovýchodě Bochumi, ale náš mládežnický fotbal fungoval na velmi jednoduché úrovni v polovině 90. let, pokud to řeknu hezky. Děti hráli na antuce a nebyli tam žádní kvalifikovaní trenéři. Vše dělali dobrovolníci bez jakékoliv kvalifikace nebo plánu. Když hledali trenéra pro děti, ptali se hráčů z U19, jestli někdo z nich nechce mladíky naučit, jak hrát. Řekl jsem, že chci.

Joel přišel do Weitmaru U6, když mu byli čtyři roky, v roce 1995. Jeho rodina žila poblíž (a žije dodnes). Jeden z jeho synovců hraje momentálně za Weitmar. V tom věku jsou děti pořád rozptýlené. Dívají se na motýli během zápasu a zapomínají, co mají dělat. Joel – nebo taky Jimmy, jak byla jeho přezdívka – byl úplně jiný. Byl fyzicky více vyvinutý než ostatní děti, ale co je ještě důležitější, on hrál prostě fotbal. Dali jste mu balon a hned vám ho přihrál zpátky, přímo a rázně. Okamžitě věděl, co má dělat. Nikdy jsem neviděl dítě, které by bylo v jeho věku tak dobré. Jednoduše skóroval z každé střely, kterou vyslal na bránu. Ale na to, že byl o tolik lepší než ostatní, byl pravým opakem sobeckosti – vždycky se vracel, vždycky hledal přihrávkou lépe postaveného spoluhráče. Typická Joelova akce byla, že vyhrál balon na vlastní půlce, obešel tři protihráče a poté předložil balon před prázdnou bránu spoluhráči. Říct, že byl rozdílovým hráčem, by bylo nehorázné podhodnocení. S ním na hřišti jsme vyhráli 6:0, bez něho jsme prohráli 0:4.

Vzpomínám si, že děti přišli se svým vlastním trikem, kdy se dohodli, že by měl Joel skórovat přímo z výkopu. A on opravdu skóroval, prakticky bez námahy. Jeho střela byla několikrát víc silná, než byste očekávali od někoho na této úrovni. Joel byl výjimečný talent, ale nikdo si tenkrát neuvědomoval, jak daleko může dojít, když přestupoval o tři roky později do VfL Bochum. Weitmar vyprodukoval pár hráčů, kteří se stali profesionály, ale Joel je první z nich, který vyhrál Champions League a Premier League. Všichni jsme na něj neskutečně moc pyšní.

 

Xerdan Shaqiri (7 zápasů)

Michael Meier, jeho trenér v mládežnickém klubu SV Augst, Švýcarsko

 

„Přihrával pouze těm, kteří rozuměli fotbalu stejně jako on.“

 

 

První věc, ve které se lidé z jiných zemí v souvislosti s Xherdanem často mýlí, je výslovnost jeho příjmení. Je to Schatschiri. Všichni Kosovští Albánci ve Švýcarsku to tak vyslovují, ale do světa se to moc nerozletělo.

Pochází z velké rodiny. Jeho otec Isen přišel do Švýcarska na začátku 80. let, zatímco zbytek rodiny zůstal v Kosovu. Později se za ním přistěhovala i jeho žena Fatmire s jejich dětmi, včetně Xerdanových dvou bratrů, Arianita a Erdina. Žili spolu v malém bytě, ale když se narodila jejich sestra, Medina, přestěhovali se na statek vytápěný dřevem kousek od Augstu. Když bylo Xherdanovi osm, byl o hrozně moc napřed před svými vrstevníky co se týče jeho rychlosti a síly. Navíc neustále zkoušel nové triky. Pokoušel se být velkolepý. Ostatní kluci se snažili umístit balon po zemi, ale Xherdan dával rány do horního rohu. Byl to rozený vítěz.

Věděl, na jaké úrovni jsou jeho spoluhráči. Přihrával pouze těm, kteří rozuměli fotbalu stejně jako on, protože chtěl balon vždycky zpátky co nejdříve to šlo. Byl závislý na tom, aby byl v držení míče. Byl tak zapálený do hry. Bylo nemožné se na něho dlouho zlobit, když udělal něco špatně. Vyhrávali jsme ligu a turnaje a Xherdan byl náš nejlepší hráč. Nebylo tedy žádným překvapením, když jsme zjistili, že ho chce Basilej. Byl to nejbližší klub zhruba 20 minut od Augstu, ale Xherdanovi se nechtělo odejít, protože chtěl zůstat se svými přáteli. V jeho životě došlo k několika zvratům a myslím, že si tím procesem nechtěl procházet znovu. Po pár trénincích v Basileji si však udělal nové přátele. K nám do klubu se párkrát vrátil poté, co se stal profesionálem. Vždycky se snažil pomoct. Říká se o něm, že je až příliš sebevědomý, ale já ho považuji za skromného a ohleduplného k pocitům ostatních lidí.

 

 

Zdroj: The Athletic

Autoři: Simon Hughes, James Pearce a další (Charlotte Harpur, Oliver Kay, Raphael Honingstein a Jack Lang)

Bleskové zprávy

Balíčky 2. půlka

Stále dostupné lístky a balíčky na 2. půlku sezóny viz zde. Dostupný je také balíček na 3. kolo FA Cupu proti Evertonu.

Chamberlain #15

Po odchodu Daniela Sturridge nezůstalo číslo 15 dlouho na ocet, v příští sezóně s ním na pažity v dresu LFC vyběhne Alex Oxlade-Chamberlain, který doposud nosil číslo 21.

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

Johnson ukončil kariéru

Anglický internacinál Glen Johnson, který působil v Liverpoolu FC mezi léty 2009 až 2015 a s klubem  vyhrál v roce 2012 Ligový pohár, ukončil ve 34 letech profesionální kariéru.

titi liverpoolsky

Facebook