pivovar helf

Z archívu

Klasické zápasy: První liverpoolský FA Cup

FACUP6 3

Na www.lfchistory.net najdeme hned několik článků, které jsou věnovány klasickým zápasům z liverpoolské historie. Přinášíme vám překlad toho, ve kterém se Chris Wood vrací k finále FA Cupu 1965. Dnes je FA Cup některými fanoušky vnímán jako druhořadá soutěž, na které příliš nezáleží. Před pětapadesáti lety tomu ale bylo jinak a výhra nad Leedsem patří k těm úplně nejcennějším. Někdy bývá dokonce přirovnávána k římskému finále z roku 1977 či istanbulskému z roku 2005…

V případě finále FA Cupu 1965 proti Leedsu možná nejde o klasický zápas v pravém slova smyslu. Pokud jste ale nikdy nevyhráli nejstarší, nejznámější a nejprestižnější tuzemskou pohárovou soutěž na světě (přestože jste již několikrát ovládli domácí ligu) a musíte od fanoušků svého městského rivala pořád dokola poslouchat, že jste 'TEN POHÁR' nikdy nevyhráli a ani ho nikdy nevyhrajete, potom po něm opravdu toužíte. A proto má prvomájová sobota roku devatenáctistého šedesátého pátého v historii klubu Liverpool FC své speciální místo. Jedná se totiž o den, kdy se všichni fanoušci Reds (třiasedmdesát let po založení klubu a čtyřiašedesát let po zisku prvního ligového titulu) konečně dočkali…

Dvě finálové prohry a pár dalších semifinálových účastí představovalo na začátku roku 1965 hodně skromný počin pro klub, který se s šesti ligovými vítězstvími právem řadil mezi nejúspěšnější týmy v zemi. Po zisku pátého titulu v roce 1947 následovalo nejméně úspěšné období v historii klubu završené osmi (!) sezonami v řadě strávenými ve druhé lize. Průlom v podobě prvního ligového titulu v Shanklyho éře přišel v sezoně 1963-64 pouhé dva roky po návratu mezi elitu. Už o rok dříve se zdálo, že by Liverpool mohl kouzlo FA Cupu konečně zlomit, když byl v dubnu 1963 na Hillsborough v semifinále proti Leicesteru City lepším týmem. Reds však i přes herní dominanci prohráli 0:1, a to zejména díky vynikajícímu výkonu Gordona Bankse v brance Foxes.

Když Liverpool v lednu 1965 začal svou pouť pohárem, musel hned na úvod čelit nepříjemné výzvě v podobě 'výletu' na hřiště West Bromwich Albion. Reds zde zvítězili 1:2, a to navzdory jedné hodně kuriózní příhodě. Kapitán hostů Ron Yeats zahrál ve vlastním pokutovém území rukou. Ale jak! Myslel si, že slyší hvizd rozhodčího, a tak zvedl míč ze země. Bylo to ovšem pouhé zdání a následovala penalta ve prospěch WBA. Domácí exekutor však naštěstí minul branku. Ve čtvrtém kole FA Cupu proti Stockport County chyběl na lavičce Liverpoolu Bill Shankly, který upřednostnil sledování zápasu 1. FC Köln, příštího soupeře Reds v Poháru mistrů evropských zemí. Jakkoliv to dnes může znít neuvěřitelně, z Německa cestoval domů bez znalosti anglických výsledků. Po přistání se na letišti zeptal jednoho z úředníků, nedošlo-li v poháru k nějakým překvapením. „K žádným,“ odpověděl oslovený lakonicky dříve, než Shankly stačil zachytit novinový titulek hlásající senzaci na Anfieldu, kde Liverpool s outsiderem pouze remizoval 1:1. Shanklyho následný komentář je i po tolika letech nepublikovatelný.

Liverpool 'přežil' opakovaný zápas se Stockportem (venkovní výhra 2:0), v pátém kole vyhrál 0:1 na hřišti Bolton Wanderers a ve čtvrtfinále po dvou letech znovu narazil na Leicester City, který tentokrát sice vyřadil, ale až po opakovaném utkání (0:0, 1:0). V semifinále pak čelil ve Villa Parku Chelsea. Naštěstí se neopakovalo zklamání zpřed dvou let, a to přesto, že Liverpool k zápasu nastoupil pouhé tři dny po rozhodujícím utkání čtvrtfinále PMEZ proti 1. FC Köln hranému v Rotterdamu (po výsledcích 0:0, 0:0 a 2:2 rozhodl o postupu LFC do semifinále los). Reds porazili ve Villa Parku Blues 2:0 po 'bombě' Petera Thomsona a penaltě, kterou proměnil Willie Stevenson. Na svého finálového soupeře si však museli počkat, když Leeds United postoupil přes Manchester United až po opakovaném zápase.

 

FACUP65 2

Mezi fotbalovými týmy Leedsu a Liverpoolu existovala v té době řada podobností. Oba patřily ke špičce (Liverpool vyhrál ligu před rokem, Leeds skončil v sezoně 1964-65 druhý za Manchesterem United pouze díky horšímu skóre), oba chtěly dosáhnout velkých věcí, oba byly hladové a teprve na začátku své cesty. Leeds nastupoval do finále zklamaný z těsné ztráty domácího šampionátu, ve kterém posbíral o sedmnáct bodů víc než sedmý Liverpool, zatímco Reds čekalo pouhé tři dny po finále FA Cupu jejich první evropské semifinále. Před utkáním většina lidí favorizovala navzdory ligovému umístění Liverpool.

Už před zápasem bylo jasné, že ať se stane cokoli, FA Cup bude mít nového vítěze, v pořadí šestatřicátého, když Leeds se do finále probojoval vůbec poprvé. Oba kluby sice dostaly stejný počet vstupenek, Liverpool měl však na stadionu dvojnásobek příznivců. Atmosféra, kterou během finále vytvořili skvělí fanoušci Reds, byla pro tým téměř jako dvanáctý hráč. Shankly o několik let později prohlásil: „V šedesátých letech Liverpool ožil. Město proslulo díky Beatles a dalším popovým skupinám a stejně tak se stali světově proslulými příznivci LFC.“ Wembley do té doby nezažilo nic podobného jako fanoušky Liverpoolu. Tak bouřliví a současně tak dobře naladění! Chovali se během finále FA Cupu způsobem jako žádní jiní fanoušci před nimi. BBC již dříve natočila dokument o Kopu a jejich chování ve Wembley viděly v televizi miliony diváků. Příznivci LFC tak změnili způsob fandění v Anglii, když jejich 'postupy' převzali fanoušci dalších klubů po celé zemi. Místo staromódního povzbuzování dav najednou bouřil v rytmu vhodně upravených (ne vždy zdvořile) popových písní té doby.

Jestliže příznivci Reds byli tak trochu dvanáctým hráčem svého týmu, nahradit Gerryho Byrna, který se hned v úvodu utkání zranil po nešťastné kolizi s Bobbym Collinsem, nešlo. Střídání totiž nebyla povolena. Byrne po dlouhém ošetření pokračoval ve hře a téměř celý zápas odehrál se zlomenou klíční kostí. Bob Paisley sice znal rozsah jeho zranění, ale Liverpool si nemohl dovolit pokračovat jen v deseti. Byrneho odvaha skrývat zranění a hrát dál, jakoby se nic nestalo, je dodnes legendární. Každopádně kdyby se v dalším průběhu utkání zopakovala srážka z úvodu, hrozilo mu propíchnutí plíce.

Liverpool měl během celého zápasu více ze hry, ale Leeds velmi dobře bránil a najmě středem prakticky nešlo projít. Navíc velšský internacionál Gary Sprake v brance měl svůj den a několikrát Leeds podržel. To Tommy Lawrence na druhé straně byl téměř bez práce. Popravdě řečeno nešlo o bůhví jaký zápas. Liverpool se snažil vstřelit gól, ale jak se to stále ne a ne podařit, rostla frustrace, a to jak hráčů, tak i diváků. Nakonec ve finále poprvé od roku 1947 za celých devadesát minut branka nepadla, a tak se – také poprvé od roku 1947 – muselo prodlužovat. To Liverpoolu s ohledem na nadcházející evropské semifinále s Interem Milán příliš nevyhovovalo. V prodloužení se ale na gól nečekalo dlouho. Hned ve třetí minutě se Willie Stevenson probil středem, našel na levé straně Gerryho Byrna, ten se uvolnil okolo obránce a krátkým centrem od brankové čáry vyzval ke skórování Rogera Hunta. Tomu stačilo už se jen trochu sehnout a poslat míč hlavou do odkryté branky. Zdálo se – vzhledem k tomu, jak málo Leeds do té doby útočil – že by mohlo jít o rozhodující gól.

Vítězné chorály slavících liverpoolských fanoušků však umlčel jako blesk z čistého nebe Billy Bremner, který ještě před koncem prvního prodloužení nekompromisně zakončil ojedinělý útok Leedsu. Liverpool se ovšem z vyrovnání rychle oklepal. Přestože jeho hráči věděli, že musí FA Cup vyhrát vlastně podruhé, vyrovnali se s tím a opět zatlačili Leeds na jeho polovinu. Hrozící vyhlídku na opakovaný zápas odmítli Reds necelých devět minut před koncem. To Ian Callaghan pronikl po pravé straně do vápna, jeho centr se snažil zachytit vyběhnuvší gólman Sprake, ale minul ho a tak jej Ian St. John v akrobatickém výskoku usměrnil hlavou do sítě. Tentokrát už Leeds nenašel odpověď. Liverpool po druhé brance kontroloval hru, tahal čas a po závěrečném hvizdu propukly na hřišti i v hledišti úžasné projevy emocí.

Přestože Shankly se svým týmem třikrát vyhrál domácí ligu a dokráčel i k prvnímu evropskému triumfu (byť pouze v Poháru UEFA), říkával, že právě tento den a toto vítězství má v jeho kariéře speciální místo. Ve své autobiografii později napsal: „Dospělí muži plakali štěstím. Byl to ten nejbáječnější pocit, když člověk mohl sledovat, co tohle vítězství pro naše fanoušky znamená. Zažil jsem mnoho okamžiků, na které jsem pyšný. Úžasné, fantastické chvíle. Ale tohle byl ten největší den. Den, kterého si nejvíc vážím.“ Svým způsobem – a navzdory všemu, co se od té doby událo – měl Shankly pravdu. Evropské klubové soutěže se tehdy teprve rozbíhaly, League Cup byl v plenkách. Po celá desetiletí (v roce 1965 už téměř sto let) existoval pouze FA Cup, který jako jediný 'narušoval' poněkud monotónní rutinu ligových zápasů. A nyní jej Liverpool konečně vyhrál a jeho fanoušci už nikdy nemuseli polykat sarkastické poznámky Evertonians na téma FA Cup.

FACUP65 1

Domácí přivítání následujícího dne bylo ohromující. Na vítěze čekalo tak obrovské množství lidí, že ani Shankly, který jako hráč získal FA Cup v roce 1938 s Prestonem, nikdy předtím nic podobného nezažil. Odhaduje se, že když tým dorazil vlakem na stanici Lime Street, bylo v centru města zhruba čtvrt milionu lidí. Většina z nich prakticky nic neviděla. To až budoucí liverpoolské týmy si zvykly ukazovat svým fanouškům trofeje ze speciálně upravených otevřených autobusů při triumfálních jízdách městem. Tohle ale byla doba, kdy Liverpool ještě nebyl mezinárodním gigantem, ale pouze místním klubem. Byla to doba, kdy pro mnoho lidí v Liverpoolu byla podpora jejich fotbalového týmu bez nadsázky tou úplně nejdůležitější věcí v jejich životech. A tahle oslava byla šancí stát se součástí něčeho jedinečného daleko od problémů a potíží každodenního života. Jak řekl Shankly, byl to jejich největší den.

Wembley, sobota 1. května 1965:

Liverpool FC - Leeds United 2:1 po prodloužení

Góly: 93. Hunt, 112. St. John – 101. Bremner. Rozhodčí: W. Clements. 100.000 diváků.

Liverpool FC:   Tommy Lawrence – Chris Lawler, Gerry Byrne, Geoff Strong, Ron Yeats (C) – Willie Stevenson, Ian Callaghan, Tommy Smith, Peter Thompson – Roger Hunt, Ian St. John. Manažer: Bill Shankly.

Leeds United:   Gary Sprake – Paul Reaney, Willie Bell, Jack Charlton, Norman Hunter – Billy Bremner, Johnny Giles, Bobby Collins (C), Albert Johanneson – Jim Storrie, Alan Peacock. Manažer: Don Revie.

Postskriptum: Návštěvníci Liverpoolu obvykle zaznamenají velké nábřežní budovy a zejména pak 'Liver Building', na jejímž vrcholu jsou umístěni dva liverbirdové. Stojí čelem k sobě a zdá se, jakoby zkoumali okolí, aby mohli město varovat před případným nebezpečím. Fanoušci Evertonu s oblibou říkávali, že LFC nevyhraje FA Cup, dokud oba liverbirdové neodlétnou. Jinými slovy NIKDY. Bude to znít možná neuvěřitelně, ale pravdou je, že když hráči Liverpoolu obíhali po výhře nad Leedsem čestné kolečko kolem Wembley, obě mýtická stvoření na 'Liver Building' skutečně nebyla. Když se totiž blížil úvod zápasu, ulice města se vyprazdňovaly a ti fanoušci, kteří nebyli v Londýně, usedali alespoň před televizní obrazovky, byli oba ptáci ze střechy odmontováni za účelem jejich vyčištění. Legenda se tak nakonec stala skutečností.

Bleskové zprávy

Balíčky 2. půlka

Stále dostupné lístky a balíčky na 2. půlku sezóny viz zde. Dostupný je také balíček na 3. kolo FA Cupu proti Evertonu.

Chamberlain #15

Po odchodu Daniela Sturridge nezůstalo číslo 15 dlouho na ocet, v příští sezóně s ním na pažity v dresu LFC vyběhne Alex Oxlade-Chamberlain, který doposud nosil číslo 21.

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

Johnson ukončil kariéru

Anglický internacinál Glen Johnson, který působil v Liverpoolu FC mezi léty 2009 až 2015 a s klubem  vyhrál v roce 2012 Ligový pohár, ukončil ve 34 letech profesionální kariéru.

titi liverpoolsky

Facebook