pivovar helf

Triumf Merseyballu

maneyb1

 

Jak Liverpool vyhrál Premier League

Celá tři desetiletí se Liverpool FC snažil najít své místo v moderním fotbale. První titul v éře Premier League, jehož zisk byl včera definitivně potvrzen, je výsledkem dobré informovanosti a správných rozhodnutí. Je oslavou velmi moderního sportovního klubu.

 Rory       Rory Smith pro New York Times, 26. června 2020

LIVERPOOL, ANGLIE – Hráči Liverpoolu se opatrně chytili za ruce a obrátili se směrem ke kultovní tribuně The Kop. Někteří se možná cítili nejistě či dokonce trapně. Nikdy předtím to v podobné situaci neudělali. Část z nich chtěla hřiště co nejrychleji opustit. Vždyť vše, čeho právě dosáhli, bylo, že díky brance v samém závěru nastaveného času doma remizovali s West Bromwich Albion. Díky získanému bodu se v ligové tabulce posunuli na deváté místo.

Nový manažer Reds Jürgen Klopp byl však neoblomný. V několika předchozích týdnech si všiml, že fanoušci často opouštějí Anfield dlouho před závěrečným hvizdem. Pochopil, že řada příznivců odchází předčasně, aby se vyhnuli dopravní zácpě. Toužil však, aby se na stadionu zdrželi déle. Aby cítili, že existuje důvod zůstat až do konce.

Takže se rozhodl a vyrazil se svými hráči směrem k tribuně The Kop, kde společně poděkovali fanouškům. V Německu, kde si Klopp udělal jméno, to bylo naprosto běžné. V Anglii se ale podobné 'děkovačky' konaly jen zřídkakdy a vždy při lepších příležitostech, než je vybojovaný bod na domácím hřišti proti průměrnému soupeři. Hráči působili nejistě, fanoušci trochu zmateně.

Příznivcům ostatních týmů připadala celá scéna směšně. Liverpool – klub, který dřív pravidelně vyhrával ligu i evropské poháry – oslavoval remízu s třináctým týmem ligy. Byla to dokonalá ilustrace toho, jak hluboko Reds klesli. Kloppovi to však prozradilo něco jiného. Vlastně hned dvě věci.

Za prvé, že je třeba, aby hráči se svými fanoušky pěstovali a udržovali vzájemné pouto. A za druhé, že i když něco není tradiční, ještě to neznamená, že je to špatné. Že dělat věci tak, jak bývalo zvykem, není jediný správný způsob, jak je dělat i do budoucna.

 

TÍHA HISTORIE

Dopoledne po největší noci v moderní historii LFC, kdy stovky tisíc fanoušků mířily k oslavám do města a posléze směrem k Anfieldu, zůstaly v oficiálním klubovém obchodě dveře zamčené. Nebyl zde totiž nikdo, kdo by je odemknul.

Bylo to na konci května 2005 a veškerý personál – namísto toho, aby prodával – se nacházel tisíce mil od Anfieldu. Předchozího večera totiž všichni zaměstnanci na vlastní oči sledovali největší finále Champions League všech dob. Odletěli na náklady klubu do Turecka a užili si zde večer, na jehož konci Liverpool slavil svůj pátý evropský titul označovaný též jako istanbulský zázrak.

Směrem k zaměstnancům to od klubu samozřejmě bylo velkorysé gesto, avšak z obchodního hlediska naprosto neprozíravé. Den, kdy se v Liverpoolu konala triumfální jízda nových evropských šampionů městem, totiž přinesl jedinečnou obchodní příležitost. Takovou příležitost, jakou si žádný moderní sportovní tým nesmí nechat ujít.

Po většinu času, který uplynul mezi ziskem osmnáctého a devatenáctého domácího titulu, bylo ovšem jen stěží možné řadit LFC mezi moderní sportovní kluby. Před přerodem evropského fotbalu, k němuž došlo začátkem devadesátých let minulého století – Champions League nahradila zastaralý Pohár mistrů evropských zemí a současně na místo Football League First Division nastoupila Premier League (obojí shodně od sezony 1992-93); postupně mizely hranice mezi státy a v top ligách díky tomu začalo nastupovat stále víc a víc cizinců; fotbal zasáhl nekontrolovatelný nástup komercionalizace – býval Liverpool úspěšný díky tomu, že šel svou vlastní cestou.

 

Maneyb2 

 

Během posledních tří desetiletí byla však tato cesta ztracena. „Stroj na úspěchy“ se rozbil. Liverpool neustále měnil směr a řád a dlouho marně hledal svoji identitu, své místo. Vyzkoušel mladé manažery i zkušené manažery, klubové ikony i naprosté outsidery. Jednou měl dokonce dva manažery současně. Marně však hledal vůdce, který by tým učinil rozhodnějším a atraktivnějším.

Jen s obtížemi se plavil po vodách Premier League. Zatímco Manchester United otevřel obchody na Old Trafford  a rozhodl se vybudovat mezinárodní značku, Liverpool jakoby se uzavíral sám do sebe. Zdálo se, že je příliš ostýchavý nebo příliš hrdý nebo příliš pomalý na to, aby dokázal ulovit správné sponzory.

Zatímco soupeři přestavovali své stadiony nebo se stěhovali do nových elegantních domovů, Liverpool váhal a ploužil se. Tribuna Centenary, otevřená v roce 1992 u příležitosti stého výročí založení LFC, dobře vypovídala o klubu s omezenou představivostí. Byla to tribuna, jakou Liverpool měl mít už dávno, nikoliv tribuna pro budoucnost. Zastarala prakticky hned po svém dokončení.

Liverpool najednou nebyl schopen finančně konkurovat. Klub, kterému dřív stačilo jen trošku zaflirtovat, aby přilákal potřebné posily, se pro opravdu dobré hráče stal neatraktivním. Na stále bratrovražednějším přestupovém trhu působil těžkopádně, váhavě a do jisté míry i chudě.

Hvězdy kdysi slavného velkoklubu čím dál častěji žádaly o přestup, případně po skončení kontraktu z Liverpoolu rozmrzele odcházely. Hledání jejich nástupců působilo nahodile. Někdy chyběly peníze, častěji chytrost a konexe. Především ale chyběla identita. Liverpool zkrátka nevěděl, jakým klubem chce být.

Pokusy o modernizaci selhávaly. Opakovaně byla plánovaná výstavba nového stadionu, k její realizaci však nikdy nedošlo. Když klub hledal nového majitele – někoho s dostatečně naditými kapsami, aby mohl konkurovat oligarchům, šejkům a kapitalistickým supům, kteří se sesypali na anglický fotbal – vybral si dva Američany, Toma Hickse a George Gilletta. Slíbili vykopat základy pro nový stadion, ale místo toho málem vykopali hrob.

V roce 2010 se Liverpool FC jen o vlásek vyhnul bankrotu. Na chvíli se dokonce jevilo jako reálné, že úplně přestane existovat. V některých ohledech už se to vlastně dělo. Zdálo se, že to, čím LFC kdysi býval, je navždy ztraceno. Klub byl už tak dlouho zmítán problémy, že bylo obtížné si představit, že by se mohl vrátit ke své bývalé slávě.

No a o deset let později je Liverpool současně mistrem Anglie, mistrem Evropy i mistrem světa. (V dané souvislosti není od věci připomenout, že v letech 2010 – 2016 skončili Reds v lize během sedmi po sobě jdoucích sezon jen jednou na lepším než šestém místě.) Až dosud nikdy neměl ve svém držení všechny tyto tituly současně. Když se Reds ve čtvrtek pozdě večer stali mistry Anglie, klub na sociálních sítích prakticky okamžitě zveřejnil sadu videí. Jedno z nich odhalilo oficiální řadu zboží spojenou s právě získaným titulem. Dnešní Liverpool zkrátka už není klubem, který by si takovou obchodní příležitost nechal ujít.

 

MERSEYBALL

V průběhu šedesáti šesti dní, které John Henry a zbytek Fenway Sports Group strávili procházením liverpoolskych knih (a posuzováním toho, má-li smysl převzít tento churavějící klub ve sportu, kterému nerozuměli), si všimli řady podobností mezi LFC a druhým týmem v jejich rostoucí sportovní říši.

Stejně jako u Liverpoolu, i v případě Boston Red Sox se zdálo, že se snad už nikdy nestanou šampiony. Šestaosmdesátileté čekání klubu na vítězství ve Světové sérii, které bylo podle pověry spojováno s takzvanou Bambinovou kletbou, Henry a jeho skupina ukončili v roce 2004. Henry věřil, že totéž mohou udělat i pro LFC. Konec konců měli přece jedinečnou schopnost lámat kletby.

Ve skutečnosti Henry samozřejmě na žádné kletby nevěří. Tajemství jeho úspěchu spočívá v tom, že ví, že co se navenek jeví jako nepopiratelné pravda, nemusí nutně ve skutečnosti platit.

Vzestup Liverpoolu je triumfem plánování, vědy a rozumu. Pod záštitou FSG se postupně transformoval v moderní fotbalový klub, který už nezaostává za svými konkurenty, ale naopak sám udává trendy. Jeho komerční část je efektivní a dynamická, což klubu loni umožnilo dosáhnout rekordního zisku a udržet přitom celkové platy na úrovni 350 milionů dolarů. Dobře se orientuje na přestupovém trhu, byť cenou za to je, že v posledních dvou letech zaplatil agentům na poplatcích víc než kterýkoli jiný tým Premier League.

Nejpozoruhodnější změny se však udály na hřišti. Tým, který dlouhá léta strávil tím, že se snažil dohnat své konkurenty, se najednou sám ocitl v roli lídra. Jeho současný úspěch může být vzorem nejen pro ostatní členy 'fotbalové finanční elity', ale i pro kluby stojící v potravinovém řetězci mnohem níže.

Když Fenway Sports Group získala Liverpool FC, předpokládalo se, že skupina při řízení klubu využije podobný přístup založený na statistikách, jaký vedl ke slávě Red Sox – Moneyball známý z baseballu. Fotbalový svět tento experiment očekával se zdviženým obočím.

Některé prvky tohoto přístupu v Liverpoolu skutečně dodnes přežily. Reds aktuálně využívají ve světě fotbalu data zřejmě vůbec nejúčinněji ze všech top klubů. Velkou zásluhu na tom má sportovní ředitel Michael Edwards. LFC ovšem zaměstnává řadu teoretiků a statistiků, kteří pracují vedle něj. Liverpool dokonce, ve fotbalovém světě možná jako vůbec jediný, zaměstnává i jednoho skutečného raketového vědce.

Práce s daty doprovází prakticky každé důležité rozhodnutí, které klub učiní. 'Věda' má své místo nejen v přestupové politice týmu, která je v posledních letech takřka bezchybná, ale hraje svou roli i při volbě stylu, kterým tým hraje. Jak Liverpool útočí, jak brání, jak ovládá prostor – vše je založeno na informacích, analytice, číslech.

Ve skutečnosti je to ale jen část liverpoolského stylu. Interpretovat jej jako Moneyball by nebylo přesné. Je to spíše jakýsi nástupce Moneyballu, upgrade na něj. Možná Merseyball.

Klub si osvojil filosofii mezních užitků hledáním jakýchkoliv maličkostí, které mu mohou přinést výhodu. Má Thomase Grønnemarka, trenéra autových vhazování na plný úvazek. Za jednoho ze svých nejdůležitějších kolegů Klopp označuje Monu Nemmerovou, expertku na výživu. Když byl před dvěma roky přesvědčený, že Liverpool nedává dost gólů po rozích a volných přímých kopech, uložil svým asistentům, aby vypracovali schémata určená pro zahrávání standardních situací.

Je to samozřejmě právě Klopp, kdo spojuje dohromady všechny odlišné střípky. Celá mozaika funguje díky tomu, že Klopp jednotlivé úkoly rád deleguje. Je zastáncem myšlenky, že sám nemusí umět všechno. Stačí mu poznat lidi, kteří to umí.

 

KULT OSOBNOSTI

Liverpool odjakživa patří mezi kluby, jejichž hlavní postavou je manažer, k němuž všichni vzhlíží a váží si ho. Klopp se do této pozice se svým úsměvem, vystupováním a temperamentem skvěle hodí. Přesto není žádným autokratem.

V mnoha ohledech je právě tohle nejlepší důkaz, jak FSG doslova vtáhla Liverpool do 21. století. Místo jinak náchylné k budování kultu osobnosti se s Kloppovým požehnáním stalo místem nanejvýš demokratickým.

Klopp až na Edwardsovo naléhání upřednostnil při hledání vhodného útočníka Mohameda Salaha před Julianem Brandtem. Trenér brankářů John Achterberg je tím, kdo prosadil příchod Alissona Beckera za rekordní částku. Klopp svým hráčům nechává prostor pro improvizaci. Kultovní rozhodující gól proti Barceloně v loňském semifinále Ligy mistrů vycházel z poznatku týmu, že se soupeř při rozehrávání standardních situací loudá.

To však neznamená, že by Klopp nebyl ústřední postavou Liverpoolu. Je samozřejmě hvězdou, kolem které se všechno ostatní točí. A proto je to zcela oprávněně jeho tvář, která zdobí vlajky vlající na The Kop.

Právě Klopp – jeho vlastními slovy – „změnil pochybující ve věřící“ a v průběhu pouhých pěti let vyvedl Liverpool FC z průměrnosti ke slávě – dvě finále Ligy mistrů, z toho jedno vítězné, titul klubových mistrů světa a nyní konečně i všemi fanoušky toužebně očekávané vítězství v Premier League. Je to právě Němec, kdo ukončil třicetileté čekání.

 

maneyb3

 

Neméně významnou skutečností je, že Klopp po dlouhých letech vrátil LFC identitu. Ačkoli jej příznivci Reds srovnávají především s jeho předchůdci Billem Shanklym či Bobem Paisleym, přiléhavěji se jeví srovnání s Arsènem Wengerem. Také Klopp – podobně jako Wenger – zmodernizoval archaický klub. Stejně jako u Wengera, bude i Kloppův odkaz inspirovat daleko za hranicemi jeho stadionu.

A stejně jako Wenger, i Klopp dal svému klubu styl a pověst, které ho přežijí. Liverpool bude v nadcházejících letech synonymem intenzity, touhy a rychlosti. Právě to jsou atributy, které jej zdobily v sezoně 2019/20, pomohly mu naprosto zničit zbytek Premier League a získat titul v rekordním čase (už sedm kol před koncem soutěže).

Při přestupech bude Liverpool i nadále analyzovat data a podepisovat jen takové hráče, kteří se budou hodit do jeho plánů. Najme trenéry, kteří se budou držet tradice a vyznávat podobný styl jako Klopp. Po dlouhých letech tak Liverpool FC konečně ví, jakým klubem chce být.

Liverpool se léta toužil vrátit na vrchol a Jürgen Klopp ho tam dovedl. Cestou navíc položil základy k tomu, aby LFC mohl na vrcholu zůstat co nejdéle.

Bleskové zprávy

Balíčky 2. půlka

Stále dostupné lístky a balíčky na 2. půlku sezóny viz zde. Dostupný je také balíček na 3. kolo FA Cupu proti Evertonu.

Chamberlain #15

Po odchodu Daniela Sturridge nezůstalo číslo 15 dlouho na ocet, v příští sezóně s ním na pažity v dresu LFC vyběhne Alex Oxlade-Chamberlain, který doposud nosil číslo 21.

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

Johnson ukončil kariéru

Anglický internacinál Glen Johnson, který působil v Liverpoolu FC mezi léty 2009 až 2015 a s klubem  vyhrál v roce 2012 Ligový pohár, ukončil ve 34 letech profesionální kariéru.

titi liverpoolsky

Facebook