pivovar helf

Rozhovor s Martinou Cox

Daniel Taylor z The Athletic vyzpovídal ve svém rozhovoru Martinu Cox, manželku Seana Coxe. Pokud náhodou nevíte, kdo je Sean Cox (např. jste žili v jeskyni nebo v tu dobu ještě nefandili LFC - což je prakticky to samé...), tak je to dlouholetý fanoušek LFC, který byl před semifinálovým duelem LM proti AS Řím v roce 2018 napaden italskými „fanoušky“. Po tomto napadení skončil v nemocnici, kde lékaři nebyli schopni říct, zda se jim podaří zachránit mu život. Byli si ale jistí, že kvůli poškození mozku už určitě nebude moci nikdy chodit (pokud se ho podaří zachránit…). Po dvou letech se Sean konečně vrátil ke své rodině domů a Martina o celém tomto příběhu vydává knihu s názvem With hope in your heart. Článek je zároveň takovým malým připomenutím, že na světě jsou i mnohem důležitější věci než fotbal, ale zároveň je fotbal prostředkem, který dokáže neuvěřitelným způsobem spojit lidi.

Martina byla zrovna v kuchyni, když přišel TEN hovor. Ve vedlejší televizi vyhrávala znělka Ligy mistrů. Vše se zdálo být naprosto v pořádku, normální rodinný večer. Poté ale zazvonil telefon, který všechno změnil. Každý, kdo slyšel jméno Sean Cox, ví, co se mu stalo během brutálního napadení, které trvalo 17 vteřin, ale navždy změnilo jeho život.

Ráno to byl pouze obyčejný fanoušek Liverpoolu, který se vydal na fotbalový zápas. Vstával ještě za tmy, aby stihl letadlo z Dublinu. Naklonil se ke své manželce, Martině, a dal jí pusu na rozloučenou s tím, že se ozve. Poté tiše zavřel dveře od ložnice a nechal ji dál spát. Martina se živila tím, že nakupovala zboží pro Dunnes Stores a většinu dne trávila mluvením o pyžamu se Santou, sobem Rudolfem apod. V tu dobu byl sice duben, ale pro obchodní řetězce není nikdy příliš brzy na plánování vánočních nákupů. Sean jí napsal, že jejich letadlo bezpečně přistálo. Další zprávu poslal během dne – právě jsou na jídle a připravují se na zápas. A pak přišel telefonát, který otočil její život vzhůru nohama.

Hlas na druhé straně telefonu říkal Martině, že se něco stalo Seanovi a že je v sanitce na cestě do nemocnice. Martina rozuměla, ale vůbec to nechápala. Poté ji přemohl strach a byla zmatená, ale snažila se dát si všechna fakta dohromady a zůstat v klidu před dětmi. „Stále si pamatuji, kde v domě se v tu chvíli nacházeli ostatní“ řekla Martina. „Jack se díval na zápas Liverpoolu. Shauna byla nahoře a učila se a Emma měla hodinu tance. Já jsem byla v kuchyni. Byl to hezký večer a chtěla jsem si jít zaběhat, ale z nějakého důvodu jsem se rozhodla, že nepůjdu. Nevím proč – bylo to, jakoby mi něco říkalo, že mám zůstat doma. Pak přišel ten telefonát, jako blesk z čistého nebe. Řekli mi, že Sean byl udeřen do hlavy a je na cestě do nemocnice.“ 

V tu chvíli prolétlo Martině hlavou milion myšlenek. Emma se vrátila domů a všichni se navzájem přesvědčovali, že to není pravda. Ujišťovali se, že se někdo musel splést. Seanovi se určitě nic nestalo. Ne jejímu manželovi, ne jejich tátovi. Sean už byl na Anfieldu několikrát a nikdy předtím nebyly žádné problémy. Martina si vzpomíná, že se jejich dům začínal plnit lidmi. Rodina, přátelé, sousedi. Všichni slyšeli stejnou zprávu. Martina uvnitř panikařila, ale navenek se snažil zůstat v klidu. Pokud to byla pravda, tak se Sean určitě brzy ozve, aby jí dal vědět, jak mu je. Možná to je opravdu pravda a dostal nějakou ránu do hlavy. Nejspíš tak potřeboval pytlík ledu na ráno nebo při nejhorším pár stehů.

Uvnitř sebe však byla naprosto zmatená. „Říkala jsem si, že i kdyby ho někdo trefil nějakou lahví do hlavy, tak bude OK. Opravdu mi to nedávalo žádný smysl, vše se ale seběhlo tak rychle.“ První telefonát přišel od její švagrové, Aisling. Při dalším telefonátu se už ozval hlas, který Martina nepoznávala. Tento neznámý hlas se představil jako sestra z Aintree University Hospital a chtěl vědět, jestli se správně dovolala manželce Seana Coxe. Sestra řekla, že Sean byl napaden na ulici. Utrpěl krvácení do mozku a byl převezen na neurologické centrum k naléhavé operaci. V ten moment už Martinu přemohl strach a bezmoc. Zpočátku nemohla vůbec mluvit. Pak zakřičela: „Je mrtvý?“

 

Evropské noci na Anfieldu jsou speciální. Lidé při této vědě občas otáčejí oči v sloup, ale to nemění nic na tom, že je to pravda. Na scénu přicházejí bannery, na stadionu je ještě větší hluk. Pokud podporujete tento klub, je to velmi návykové. Sean byl na místě se svojí červenobílou šálou LFC. Bohužel, tato noc se proměnila v noční můru. 24. duben 2018: Liverpool odehrál první semifinálový zápas proti AS Řím. Zvěsti začaly kolovat už před samotným zápasem. Twitter byl plný příběhů o italských ultras, kteří napadli fanoušky na Walton Breck Road, přímo za tribunou The Kop. Někdo přišel s tím, že došlo i k pobodání. Ačkoliv to nebyla pravda, bylo rychle jasné, že ať se stalo před zápasem cokoliv, bylo to špatné.

Novináři ze svého boxu viděli Tonyho Barretta, jak spěchá po schodech k jednomu z východů. Barrett je vedoucím oddělení zabývajícího se vztahu s fanoušky. Je to také sám zarytý fanoušek Liverpoolu, který sleduje každý zápas ze svého místa přímo pod boxem pro novináře. Té noci se však na své místo už nevrátil. Jeden z největších zápasů sezony a jeho sedadlo zůstalo prázdné. Pohyb byl zaznamenán i v sekci funkcionářů klubu. Tehdejší ředitel, Peter Moore, si zrovna sedl, když mu někdo poklepal na rameno. Byl to Andy Hughes, provozní ředitel (COO) a přišel se zprávou: „Potřebujeme tě v řídícím středisku.“ To stačilo, aby si Moore uvědomil, že je to vážné.

Po sociálních sítích už kolovalo video. Ukazovalo bandu Italů, černě oblečených, se zakrytými obličeji, někteří s pásky a řetězy v ruce, jak řádí. Celý útok trval 17 vteřin a jedna z obětí zůstala ležet na zemi. To byl Sean. Jeho bratr, Marty, se nad ním nakláněl a snažil se ho ochránit svým tělem před dalšími ranami. Za to, že působil takové trable, dostal sám kopanec. Možná tím také zachránil Seanovi život.

Už je to dva a půl roku od incidentu a Martina poskytuje rozhovor The Athletic přes Zoom z domu, který musel být od základu změněn, aby se po něm mohl Sean pohybovat v invalidním vozíčku a aby mu mohla být poskytována nepřetržitá péče. Martina přiznala, že nikdy nenašla odvahu k tomu, aby se na video podívala. Ví, že video visí na internetu a nejspíš nikdy nezmizí, ale nikdy se na něho nepodívá. „I tak mám tu scénu před očima. Už té noci jsem věděla, že je to něco, co nechci v životě vidět. Vůbec jsem nespala a byla se svými myšlenkami. Nemohli jsme letět už tu noc, protože bylo příliš pozdě, ale já letěla prvním ranním letadlem. Musela jsem si zabalit věci, ale vůbec jsem nevěděla, na jak dlouho balím. Děti mi prostě naházely nějaké oblečení do kufru a nikdo z nás nevěděl, co nás čeká. Nikdy se na ten záznam nepodívám. Myslím, že Jack to viděl. Vím, že to není moc příjemné. Už tak bylo špatné, že uvidím Seana ve Walton Centre chvíli poté, co byl napaden. To bylo samo o sobě těžké, natož abych viděla ještě něco dalšího.“ 

Seanovo zranění bylo lékaři popsáno jako „vážné zranění mozku“ a byl tak převezen na speciální oddělení Walton Centre. Martina přebývala v komplexu, který je dostupný pro členy rodiny pacientů a právě vydala knížku, With hope in your heart, která je milostným příběhem a zároveň hluboce dojemným popisem toho, jak se snažili dát jejich život zase zpátky do pořádku. První část knihy je nazvaná „Předtím“ a vypráví o tom, jak se Sean a Martina potkali, zamilovali a založili rodinu. Jackovi bylo v době útoku na otce 20 let. Shauně bylo 19 a nejmladší Emmě, která stále chodila do školy, 16. „Předtím“ znamená svatbu, líbánky na Kypru a I want to know what love is jako první novomanželský tanec. Znamená to dovolenou v Portugalsku, kde si plánovali koupit dům. Znamená to Seanovi golfové výlety a jeho pravidelnou páteční rutinu, kdy si s přáteli dávali Guinnessse ve Slevin’s Baru. Dále je tam fotografie, která ukazuje Seana s jeho medailí z běžeckého závodu v Dublinu, kterého se zúčastnil dva dny před osudným výletem na Anfield. Atlet s číslem 4643 se na fotce usmívá od ucha k uchu. Nevinné a šťastné časy.

Druhá část knihy se jmenuje „Potom“ a, no, je to část, u které si nejspíš popláčete. Martina na chvíli zavře oči při vzpomínce na momenty, kdy seděla u Seanovi postele v nemocnici. „Zvládne to? Nezvládne to? Ta nejistota se dlouho vznášela ve vzduchu. Statistiky říkají, že mnoho lidí to při tomto zranění nezvládne.“ Lékaři řekli Martině, že 50-90 % lidí, kteří utrpí toto ničivé zranění mozku, zemře. Lékaři mluvili o Seanově stavu na rovinu. Martině a celé rodině bylo řečeno, že i když přežije, už nikdy nebude schopný chodit.

Jedna část knihy With hope in your heart popisuje chvíli, kdy bylo Martině poprvé dovoleno vidět Seana. „Nic mě na to nemohlo připravit“ píše. „Nevypadal jako Sean. Nebyl to ten Sean, který mi dal pusu na rozloučenou před 24 hodinami. Tohle byl jiný Sean. Sean, který se vrátil vážně zraněný z nějaké válečné zóny. Jeho hlava byla oteklá a ovázaná obvazy a měl na sobě operační čepici. Z jeho těla šlo několik drátu a trubiček a pípalo tam několik různých přístrojů, které ho udržovaly naživu. Bylo to jako nějaká scéna z filmu a úplně mi to vyrazilo dech.“

V únoru 2019 byl 30-ti letý Simone Mastrelli, fanoušek AS Řím, který shodil Seana na zem, odsouzen ke třem a půl letům vězení. U soudu bylo řečeno, že Mastrelli si po útoku sundal kuklu a bundu, aby se přestrojil a mohl jít sledovat na Anfield zápas. Následující den odletěl domů do Itálie, ze které byl vydán o pár měsíců později. Další dva fanoušci Říma už byli v tu dobu odsouzeni za násilné chování. Jedním z nich byl 21-ti letý Filippo Lombardi, bývalý brankář klubové akademie, který používal svůj pásek jako bič. Dalším byl 29-ti letý Daniele Sciusco, který také používal pásek jako zbraň.

Martina se zúčastnila několika slyšení u soudu a se soudcem měla dohodu, že pokaždé, kdy bude přehráváno video, kde je Sean napaden, soudce jí to řekne předem, aby mohla opustit místnost. U Mastrelliho slyšení to byla Shauna, která četla jménem rodiny tzv. Victim impact statement (prohlášení, které učiní rodina oběti o tom, jak ji trestný čin ovlivnil). Martina, která byla naprosto ohromena odvahou své dcery, odmítla přijmout Mastrelliho dopis s omluvou. „Nechci žádný dopis od muže, který málem zabil mého manžela a potom se šel dívat na fotbalový zápas.“

Nechápejte to však špatně. Martina sice přiznává, že byly chvíle, kdy byla plná vzteku, ale zároveň se snažila, aby tímto způsobem nepřemýšlela. Chtěla prostě jít dál. Sean bydlí doma od března a Martina nechce být do konce života zahořklá. „Nemá to smysl. Nepřinese mi to nic dobrého, kdybych byla zahořklá. Navíc bych vysílala špatné signály k Seanovi. On by to vycítil, protože mě moc dobře zná. Ano, ten trest nebyl dostatečný. Ano, všichni se dostali z vězení dřív, než se vrátil Sean domů. To bylo určitě nepříjemné a k vzteku. Ale my hledíme dopředu. Musíme, protože se nechceme zabývat minulostí. Máme se pořád na co těšit. Sean je den ode dne silnější a ještě toho chceme v životě hodně stihnout.“ 

Momentálně se celá rodina soustředí na to, aby pomohli Seanovi s celotýdenními terapiemi. Tři dny v týdnu má posilovací cvičení, dvakrát týdně lekce řeči a také hudební terapii, kterou miluje. Centrum řeči a centrum paměti totiž pochází z jiných částí mozku a Sean má velmi dobrou paměť na písničky. Momentálně tyto terapie probíhají přes Zoom. Z jeho iPadu se ozývají písničky a ve spoustě případů, kdy si Sean pamatuje refrén nebo jinou část textu, se přidá. Zpívají opravdu hodně.

„Stále má ten svůj smysl pro humor, pořád mě dokáže rozesmát. Nemá vůbec žádný smysl utápět se v depresích a smutku. Od té doby, co je doma, tak je mnohem šťastnější a my se z toho snažíme vytěžit maximum. Nemá smysl se ohlížet zpátky a být smutný. Nic tím nezískáme. Je zpátky doma, je s námi. To byl vždycky náš cíl. Spousta lidí… nechci říct, že to vzdala, ale měl vážné zranění mozku a doporučení byla, že by měl nejspíš žít napůl doma a napůl v nějakém pečovatelském domě. To jsem od začátku absolutně odmítla. Chtěla jsem, aby se vrátil domů. A nakonec jsme to dokázali. Myslím, že jsme to zvládli díky našemu odhodlání. Vždy jsem byla odhodlaná. Vždy jsem říkala, že Sean je příliš mladý na to, aby byl v pečovatelském domě. Je mu teprve 55. Bylo mu 53, když se to stalo. Vůbec to tak pro nás nebyla možnost.“ 

Když Jürgen Klopp zjistil, že Martina píše With hope in your heart, tak souhlasil, že napíše předmluvu. Liverpool byl odhodlaný od začátku maximálně podpořit Seana a jeho rodinu. Kloppova slova jsou jenom důkazem pevného vztahu, který se mezi rodinou a klubem vytvořil.

„Sean Cox. Na jednu stranu bych si přál, abych tohle jméno nikdy neslyšel. Znamenalo by to totiž, že se přijel podívat na náš zápas s AS Řím v noci 24. dubna 2018, užil si báječné utkání a dostal se bezpečně domů ke své rodině, aby jim vyprávěl všechny příběhy z nezapomenutelného zážitku.“ 

Místo toho běžel Seanův příběh paralelně s příběhem LFC, který si mezitím vybojoval účast ve finále LM 2018, získal titul LM v roce 2019 a po dlouhých 30 letech i ligový titul. Jak říká Martina, Sean je nyní nešťastnou součástí historie klubu. Sean je podle Martiny ohromen laskavostí, která byla jeho rodině ukázána. Fanoušci vytvořili banner, se kterým hráči oslavovali postup do finále po zápase v Římě – Sean Cox, You’ll never walk alone. Rodině přišel také dopis od prezidenta Irska Michaela Higginse. Další přišel od Umberta Gandiniho, v té době ředitele AS Řím. Dopisů byly tisíce. Seanův příběh se dotkl mnoha lidí. Od školáků chodily přání k uzdravení a v některých případech posílali i své kapesné – to Martinu obzvlášť dojímalo.

 

Osmnáct měsíců po útoku se odehrál zápas s Manchesterem City a Sean byl poprvé schopný se opět dostat na Anfield. „Ve chvíli, kdy jsme vystoupili z taxi a on viděl zástupy lidí a podíval se na stadion, měl na tváři obrovský úsměv. Byl tak šťastný. I přesto, že to bylo smutné, protože nebyl schopný chodit a nebyl na svém obvyklém místě, byla to úžasná událost. Bylo skvělé, že se mu podařilo vrátit. Začalo You’ll never walk alone a Sean zpíval na celé kolo. Velkým momentem pro něho ale bylo setkání s Jürgenem. Jejich oči se upíraly jeden na druhého. Potom se začali navzájem objímat a ani jeden nechtěl pustit. Jürgen potom na tiskové konferenci řekl: „Byl šťastný, že mě vidí a já byl stejně tak šťastný, že vidím jeho.“ Bylo to velmi dojemné objetí. Liverpool se o nás opravdu skvěle postaral. Všichni hráči se zastavili a věnovali Seanovi spoustu času – úplně každý z nich.“ 

Ve své předmluvě k With hope in your heart píše Klopp o setkání se Seanem jako o něčem, čeho se obával, že se nemusí nikdy stát. Řekl, že se cítí poctěn, že se setkal s tak inspirativním mužem a oddanou rodinou.

„Často jsem dotazován na vůdcovství ve fotbale, ale v reálném životě si nedokážu představit lepší příklad vůdce, než je Seanova manželka Martina. Nemohu tvrdit, že ji dobře znám, ale sledoval jsem co udělala pro svého manžela a svoji rodinu a úplně mě to ohromilo.“ 

Martina také nikdy nezapomene na to, že Seanův bratr byl svědkem všeho, co se stalo. „Je to něco, co už bude v Martym navždy. Ten obraz toho, co se stalo… můžu si pouze představovat, jak hrozné to bylo. Řekla bych, že ho to stále pronásleduje. Naučil se s tím žít, ale bylo to pro něho těžké, protože to byl on, kdo koupil lístky, takže si myslím, že se za to cítí zodpovědný. Ale není. Mohl to být klidně Marty, kdo ležel na zemi, ne Sean. Mělo to obrovský dopad na nás na všechny. Na mě, na děti, Seanovu rodinu, moji rodinu. Jack slavil své 21. narozeniny u tátovy postele ve Walton Centre a nevěděl, jestli to jeho otec zvládne. Plánovali jsme velkou rodinnou večeři a najednou jsme z ničeho nic všichni seděli ve Walton Centre. V tu chvíli jsme byli všichni vděční, že Sean žije. Děkuji Bohu za to, že máme tak skvělou rodinu, protože jsme se opravdu sjednotili. Sean neměl nikdy nouzi o návštěvníky. Myslím, že nebyl jediný den, kdy by neměl Sean v nemocnici návštěvu. Vždycky jsme se snažili, aby za ním někdo zašel.“ 

Přes skupinu na WhatsAppu si rodina domlouvala, kdo za ním zrovna zajde. Střídali se v tom, kdo zrovna sedí u Seanovi postele a mluví s ním o rodině, událostech ve světě nebo o fotbale. Vytrvávali, i když nereagoval. Přehrávali mu videa jeho psů, Roxyho a Bruna. Pouštěli mu písničky liverpoolských chorálů, fotbalové zápasy a golfové turnaje. Upravovali mu vlasy a obočí. Stříhali mu nehty. Říkali mu, že bude brzy doma.

Během celé léčby bylo několik momentů, na které nikdy nezapomenou. Poprvé, kdy stiskl Martině ruku. Jednou se ho Emma zeptala, aby identifikoval nejvíce „rozkazovačného“ člověka v místnosti a on ukázal na svoji manželku („vždy měl skvělý smysl pro humor“). Poprvé, kdy se vrátil do svého předělaného domu v Dunboyne, po téměř dvou letech v nemocnici, rehabilitacích a pečovatelských domech. Při rodinné oslavě 18. narozeniny Emmy se jeho dcera zeptala, jestli by jí někdo mohl podat česnekový chléb a byl to její otec, kdo se pro něj natáhl, aby jí ho podal. „Tyhle momenty mohou být pro některé lidi jako: „No a co?“ Ale pro nás jsou to velké okamžiky.“ 

Jednoznačně největším okamžikem bylo, když Sean poprvé otevřel oči po čtyřech týdnech v komatu. „Ten den jsme se cítili, jako bychom vyhráli v nějaké loterii. Otevřel oči na 35 minut. Předtím je otevřel nanejvýš na pár vteřin a nikdy jsem u toho nebyla. Bylo to Seanova sestra, která to viděla. Bylo to něco, na co jsme celou dobu čekali. Bylo to úžasné, protože do té doby jsme neměli nic, o co bychom se mohli opřít.“ 

V současné době musí být rodina velmi opatrná s ohledem na Covid-19, protože Sean je velmi zranitelný. Ale lockdown mu alespoň umožnil shlédnout všechny zápasy, které zmeškal. Byla pro něho skvělá terapie sledovat jeho tým, jak si jde pro titul v Premier League. Martina přiznává, že v minulosti se o fotbal vůbec nezajímala. Nyní se vždy snaží, aby věděla, kdy je další zápas Liverpoolu. A často zápas sleduje také.

„Neustále se zlepšuje. V jeho mozku bylo poškozené centrum řeči a není to něco, co se jen tak samo vrátí. Už ale mnohem lépe rozumí. Jeho pozornost se také zlepšuje. Jedná se o pomalý a postupný proces, ale už dokáže některé své vlastní myšlenky vyjádřit slovy. Takže se neustále zlepšuje, i když to jde pomalu.“ Po celou dobu zůstal Liverpool v kontaktu. Vznikla nová přátelství. Martina se navíc dozvěděla o Liverpoolu věci, které předtím vůbec neznala. Například to, že Kenny Dalglish je na Merseyside považován za boha. Dalglish navštívil rodinu ve Walton Centre, ještě když byl Seanův stav velmi vážný. Martina na to s úsměvem vzpomíná. „Bylo to vtipné, protože slečna z kavárny málem spadla, když vyběhla, aby mu nabídla pití. Nás si vůbec nevšímala. Byli jsme jako kůly v plotě. Je vtipné sledovat, jak lidé reagují, když ho vidí.“

 

 

Pokud v televizi zrovna neběží nějaký sport, obvykle jsou to Přátelé nebo nějaký jiný komediální pořad. Sean také navštívil St. Peters, fotbalový klub v Dunboyne, kde byl předsedou. Předtím, než se opět zpřísnila opatření, chodil s Martinou na procházky. Doufá, že se jednoho dne vrátí znovu na Anfield.

„Říká se, že Liverpool je jako rodina. Nyní už to chápu. Nerozuměla jsem, co se tím myslí, ale teď už ano. Starají se o něho. Myslím, že na Seana se tam bude vždy vzpomínat. Vždy se o něho budou starat. Je to velmi krásné a opravdu nefalšované, ryzí. Nový ředitel, Billy Hogan, už se s námi stihl spojit s tím, že myslí na Seana a na nás a že až se věci zase vrátí k normálu, bude vítán zpátky na Anfieldu. Určitě pojedeme. Sean dostal z toho prvního zápasu takovou motivaci, že se určitě vrátíme.“

 

Zdroj: The Athletic

Bleskové zprávy

Balíčky 2. půlka

Stále dostupné lístky a balíčky na 2. půlku sezóny viz zde. Dostupný je také balíček na 3. kolo FA Cupu proti Evertonu.

Chamberlain #15

Po odchodu Daniela Sturridge nezůstalo číslo 15 dlouho na ocet, v příští sezóně s ním na pažity v dresu LFC vyběhne Alex Oxlade-Chamberlain, který doposud nosil číslo 21.

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

Johnson ukončil kariéru

Anglický internacinál Glen Johnson, který působil v Liverpoolu FC mezi léty 2009 až 2015 a s klubem  vyhrál v roce 2012 Ligový pohár, ukončil ve 34 letech profesionální kariéru.

titi liverpoolsky

Facebook