pivovar helf

Istanbul očima těch, co ho zažili

What was the Miracle of Istanbul? Liverpool's 2005 Champions ...

Dnes si připomínáme patnácté výročí památného finále v Istanbulu. Fanoušek LFC zná jistě tento zápas i pozpátku, nicméně článek Simona Hughese a Jamese Pearce přibližuje dění celého finále z pohledu těch, co ho zažili. Své postřehy přidávají např. Jamie Carragher, Steven Gerrard, Vladimír Šmicer, Rafa Benitez a spousta dalších. Jedná se o dlouhé čtení, ale tak úžasné finále prostě nejde popsat krátce a věřte mi, že překlad mi zabral mnohem víc času, než vám čtení tohoto článku. :)

 

Bylo léto roku 2004, když se Rafa Benitez vracel ze svého prvního soutěžního zápasu jako manažer LFC. Jednalo se o pohodlné vítězství 2:0 nad rakouským Grazer AK na stadionu pojmenovaném po nejslavnějším rodákovi tohoto města, Arnold Schwarzenegger Stadium. Steven Gerrard vstřelil oba góly a Benitez zápas zhodnotil tak, že výkon byl OK. V zákulisí se však děla spousta věcí a ne vše bylo ideální. Rafa nechal pouze na lavičce Michaela Owena, protože potřeboval peníze na nákup Xabiho Alonsa a nechtěl, aby anglický útočník nastoupil do pohárového utkání, kvůli čemuž by ho nový klub nemohl na soupisku pro LM zařadit. Owen také brzy přestoupil do Realu Madrid. Mezitím využil zpáteční cesty z Rakouska potenciálně nový majitel Steve Morgan k tomu, aby představil novému manažerovi své vize, ačkoliv nakonec s nákupem klubu, kterému fandil, neuspěl.

V této době bylo nemyslitelné, že za 10 měsíců Benitez dovede Liverpool k jeho pátému titulu v Lize mistrů. Na Anfieldu se vždy myslelo pouze na úspěch, ale vzhledem k tomu, že LFC skončilo minulou sezonu pod Gerardem Houllierem na čtvrtém místě, cílem pro sezonu byl pouze alespoň nějaký progres. Evropský fotbal v ročníku 2004-05 byl však jako stvořen pro LFC. Účast ve vyřazovací fázi si sice zajistil až v posledním dramatickém zápase proti Olympiakosu, ve vyřazovací fázi už ale neprohrál jediný zápas proti Leverkusenu, Juventusu a Chelsea. Ve finále čekal šestinásobný vítěz LM AC Milán. Příběh vyprávěný lidmi přímo ze hřiště, z lavičky, ale i z ochozů, sepsali James Pearce a Simon Hughes.

Jamie Carragher: „Ačkoliv jsme jeden z nejúspěšnějších týmů v historii evropského fotbalu, v každém vyřazovacím kole sezony 2004-05 to vypadalo tak, že ať už budeme čelit komukoliv, náš soupeř bude favoritem. Nikdo kromě našich fanoušků v nás nevěřil. Lidé vždycky říkali, že v dalším kole už vypadneme, ale díky tomu jsme nelétali v oblacích a zároveň to pro nás byla obrovská motivace. Rafa byl odhodlaný dokázat všem pochybovačům, že se mýlí. Stejně tak já a Stevie. Vždy, když šlo do tuhého, nám to dalo ten potřebný metr navíc.

Vyřadit Chelsea v semifinále byl obrovský úspěch, ale sebevědomí do finále mi dodalo vyřazení Juventusu, jelikož to byl mistr Serie A. Abych byl upřímný, Juventus nám nepůsobil moc problémů. Sice nás v odvetě na Anfieldu během druhého poločasu dostali pod tlak, ale necítil jsem to tak, že bychom ze sebe museli vydat to nejlepší, abychom přes ně postoupili a to i přesto, že nám někteří hráči chyběli a oni hráli v plné sestavě. Italské týmy hrály vždy v hrozně pomalém tempu (s výjimkou prvního poločasu finále proti AC) a vždy jsem se v těch zápasech cítil tak trochu „nevzrušeně“. Proto jsem věřil, že je dokážeme porazit díky naší intenzitě. To je důvod, proč si myslím, že Arsenal byl nejlepším týmem, proti kterému jsem hrál, protože hráli v tak obrovské rychlosti, že jste vůbec neměli čas na přemýšlení. U italských týmů jsem to vždy cítil tak, že mám čas na to dostat se na tu správnou pozici.“

Didi Hamann: „Své místo ve finále jsme si zasloužili, protože jsme cestou porazili dobré týmy. I přesto, že nás čekal velmi dobrý tým, cítil jsem se před zápasem sebevědomě.“

Djimi Traore: „Byli jsme outsideři, ale to nám vyhovovalo. Už jsme v té pozici byli proti Juventusu a Chelsea. Díky tomu jsme byli pod menším tlakem. Na finále jsme byli skvěle připravení. Rafa byl velmi puntičkářský a probírali jsme každý detail. Byli jsme připraveni.“

Neil Mellor: „Na začátku sezonu jsme byli smíření s tím, že procházíme přeměnou. Nikdo nečekal, že dojdeme takhle daleko.“

Pako Ayestaran: „Byla to obrovská výzva, protože Milán byl extrémně silný na každém postu a měli jen málo slabin. Obrana byla zkušená a těžko se přes ni dostávalo. Všichni záložníci byli schopni udržet balon a před nimi pracoval Kaká, který byl v tu dobu jedním z nejlepších fotbalistů planety. Na hrotu měli dva útočníky světové extratřídy, Hernana Crespa a Andriye Shevchenka. Byl to tým, který dokázal podržet balon, ale zároveň měl dostatečně rychlé hráče, aby měl smrtící protiútoky, takže jste museli zastavit dva fotbalové styly, což je velmi obtížné.

Hráči LFC letěli do Istanbulu dva dny před finále a nehrající členové kádru dorazili následujícího rána. Od posledního zápasu Premier League uplynulo 10 dnů. Liverpool skončil pátý se ziskem 58 bodů – nejnižší zisk za posledních 6 let…

 

Stephen Warnock: „Moc lidí to neví, ale původně mi bylo řečeno, že budu v sestavě. Rafa vždy napsal 18-ti členný seznam. Šel jsem domů a řekl rodičům, aby si zarezervovali letenky – byli neskutečně šťastní. Za tři nebo čtyři hodiny mi volal Pako Ayestaran, aby mi řekl, že v sestavě nejsem – seznam byl sepsaný špatně. Byl jsem hrozně naštvaný, protože to nebylo poprvé, co se to stalo. Během té samé sezony před zápasem se Spurs mi bylo řečeno, že nebudu hrát. Místo toho jsem měl mít ranní trénink v den zápasu. Den předtím měl můj kamarád narozeniny, takže jsem šel na oslavu a měl pár drinků. Následujícího rána jsem seděl na lavici v Melwoodu a připravoval se k tréninku, když ke mně přišel Rafa a zeptal se mě, co tam dělám. Pak mi řekl: „Dnes hraješ.“ V tu chvíli jsem si říkal, že určitě nehraju, měl jsem kocovinu. Řekl jsem mu, že si nemyslím, že je to dobrý nápad. Brzy se ale zranil John Arne Riise a já šel na hřiště. Na mé straně byl Aaron Lennon, který měl v té době neskutečnou formu. To byla ta poslední věc, kterou jsem ve své kocovině potřeboval. Remizovali jsme 2:2.

Před Istanbulem jsem byl tedy velmi naštvaný. Ani mi nebylo vysvětleno, proč jsem mimo sestavu – prostě se jen stala chyba. Místo mě byl zařazen Josemi, který byl zraněn prakticky celou sezonu. Nikdo z mé rodiny nakonec do Istanbulu neodcestoval. Byli z toho všeho velmi zdeptaní. Když jsme druhý den ráno nastupovali do letadla společně s ostatními, co se nevešli do sestavy, byl jsem pořád navztekaný. Jsem místní odchovanec, fanoušek Liverpoolu. Není mnoho hráčů, kterým se poštěstí zahrát si ve finále LM.“

Carragher: „Hrál jsem ve dvou finále LM a vždy jsme na místo letěli už dva dny předem. Finále se hrálo ve středu a my letěli už v pondělí do Istanbulu. Od příletu tak zbývá do zápasu spousta času, který musíte nějak vyplnit. To čekání je nekonečné. Kdybych si mohl vybrat, cestoval bych den předem, protože v LM jsou na to tak všichni zvyklí. Proč to dělat najednou jinak?

Když jsem slyšel, že minulou sezonu letěl Tottenham do Madridu už tři dny před zápasem, hned jsem si říkal, jestli dělají správnou věc. Vím, že je to největší zápas vašeho života, ale je tam nebezpečí, že budete sedět ve svém pokoji a až moc přemýšlet nad tím, co se může stát. Abychom tomu zabránili v Istanbulu a Aténách, šli jsme na bowling.“

Mellor: „Pomohl jsem nám postoupit ze skupiny gólem proti Olympiakosu a v základu jsem nastoupil při prohře proti Monaku. Potom jsem si ale vážné zranil koleno, což mě vyřadilo ze sestavy na celou jarní část sezony. V době finále jsem byl v polovině léčby a doufal jsem, že úplně fit budu v září. Můj poslední zápas v sezoně byla lednová prohra v FA Cupu s Burnley. Kvůli tomu jsem byl členem nehrající skupiny, která letěla do Istanbulu odděleně. Byl jsem tam já, Chris Kirkland, John Welsh, Darren Potter, Zak Whitbread, David Raven, Paul Harrison a David Mannix. Z hráčů A-týmu tam byl Morientes, Sinama-Pongolle, Le Tallec a Salif Diao se svým šátkem. Na letišti Johna Lennona byl doslova chaos a párty atmosféra. Vypadala to, jako když celý Liverpool opouští město.

Steven Gerrard (v rozhovoru se Simonem Hughesem v roce 2015): „Pamatuju si, že jsem říkal Carrovi, že v Liverpoolu nemohl nikdo zůstat, že jsou všichni tady. Fanoušci byli všude. Na letišti, v ulicích, dokonce i v našem hotelu. Nakonec nás to i trochu vyrušovalo, protože zpívali obě celé noci, vůbec to neustávalo. Lidé neustále hledali možnost, jak získat lístky. Klub nám jich dal každému 25, což bylo rozumné číslo, ale vůbec to nemohlo stačit. Jenom Carra měl na svém seznamu minimálně 50 lidí. Můj telefon nepřestával zvonit. Volal mi i Struan (Marshall – Gerrardův agent), aby mi řekl, že John Terry a Thierry Henry mi oba přejí hodně štěstí – což o nich dokazuje, jak velcí to byli hráči.“

Stephen Monaghan: „Všichni nám říkali, ať si dáváme v Istanbulu pozor, ale atmosféra ve městě byla úžasná. Pár let zpátky jsme hráli s Galatasarayem a nebyl tam ani náznak problémů. Turci byli velmi laskaví. Všichni měli nějaký drink a užívali si to. Všude, kam jsme v Istanbulu šli, bylo rudo. Nebylo jednoduché se tam dostat, ale všichni tam prostě chtěli být. Od posledního finále uplynulo už 20 let. Dres AC jsme zahlédli jen zřídkakdy.“

Gerrard: „Pamatuji si, že na tiskové konferenci před zápasem vypadal Maldini velmi sebevědomě. Nebyl jsem nervózní, ale určité obavy jsem měl a hlavně jsem byl připraven na to, až to vše začne. Maldini si tímto prošel několikrát, jednalo se o jeho už páté finále. Poté řekl něco, co mě ještě víc nastartovalo: „Zítra hodně štěstí“. Věděl, že byli favorité. Znělo mi to, jako že si mysleli, že už vyhráli.

Stadion byl několik kilometrů za Istanbulem. Cesta nebyla vůbec podobná těm obvyklým při venkovních zápasech LM – žádné policejní sirény, kameny házené do oken a podobné věci. Teprve když jsme se dostali na hřiště, viděli jsme, jak moc fanoušků LFC tam bylo. Bylo to červené moře.“

Monaghan: „Potkali jsme jednoho tureckého chlápka, který nám nabídl, že nás odveze na stadion ve svém 20-ti místném minibusu, takže jsme nastoupili vybaveni pivem. Stadion se nacházel uprostřed ničeho a vedla k němu jen jedna cesta. Provoz byl příšerný. Poslední kus cesty jsme šli pěšky. Když jsme se dostali do ochozů, rozhlédl jsem se kolem a říkal jsem si, kde jsou všichni fanoušci AC? Měli pouze jednu část stadionu na protějším konci za bránou. Zbytek stadionu byli fanoušci LFC. Naše místa byla za bránou zhruba v 10. řadě.

Rafa Benitez byl celou sezonu kritizován za to, jak rotoval sestavou. Když nastoupil v létě 2004, řekl hráčům, že vidí moderní fotbal jako hru se sestavou. To nutilo všechny hráče Liverpoolu – stejně jako všechny soupeře – k hádání, kdo nastoupí. Dokonce i ve finále…

 

Carragher: „Myslel jsem, že máme šanci na to hrát vyrovnaný zápas, který překlopíme na naši stranu. Houllier i Benitez chtěli takhle odehrát svá finále, nakonec se to ale v obou případech obrátilo v úplný chaos. Připomínalo to spíše zápas mezi kluky na školním hřišti, kde kontrolu nad zápasem převzaly emoce. Myslím, že Rafa dobře věděl, že finále je odlišný zápas od ostatních evropských zápasů, což možná vysvětluje, proč nastoupil s ofenzivnější sestavou než normálně. Milán nečekal, že nastoupí Harry Kewell, ale ani my jsme to nečekali! Rafa obvykle na tréninku zkoušel různé věci, měnil hráče a konečný tým jmenoval hodinu a půl před zápasem, ale v Istanbulu řekl Steviemu už večer před zápasem, že nastoupí uprostřed zálohy. Didi Hamann nevěděl, že bude ze základní jedenáctky vynechán. Pro mě osobně to byl největší zápas v kariéře a nejsem si jistý, že by moje reakce byla tak klidná jako jeho. Samozřejmě měl už za sebou finále Mistrovství světa – byl tak schopný nastavit svou mysl tak, aby mohl ovlivnit zápas z lavičky, ale pochybuji, že bych dokázal to samé, být takhle klidný. Lidé vám na to řeknou, že musíte myslet na tým, ale to se hrozně jednoducho řekne. Fotbalisté jsou také přeci jenom lidé. Když očekáváte, že nastoupíte ve finále a pak zůstanete na lavičce, bylo by divné, kdybyste nebyli zklamaní. Když se to ale stane ve finále LM, máte pocit, že pro vás skončil svět. Didi si zaslouží obrovský kredit za to, jak celou situaci zvládl.“

Hamann: „Že nenastoupím jsem se dozvěděl teprve hodinu a čtvrt před začátkem zápasu, když Rafa oznámil sestavu. Ve většině zápasů LM hrál Stevie buď na pravé straně, nebo jako druhý útočník, aby měl více svobody na hřišti. Bylo těžké to přijmout. Byl jsem zklamaný, ale musel jsem nastavit svoji mysl tak, abych podpořil ostatní. Věděl jsem, co tím Rafa zamýšlí. Harry (Kewell) nehrál hrozně dlouho, ale věděli jsme, čeho je schopný. Kdykoliv vás manažer vynechá ze sestavy, je na to jednoduchá odpověď – myslí si, že má větší šanci vyhrát bez vás.“

Carragher: „Výběrem sestavy jsem byl překvapený. Do finále jsme se dostali tím, že bylo velmi těžké nás vzadu překonat, ale finálová sestava byla mnohem více útočně laděná. Stevie a Xabi byli jedni z nejlepších záložníků na světě, ale když přijde na bránění fotbalisty jako Kaká, nenapadnou vás tihle 2 jako první volba. Xabi sice hrál spíše zezadu, ale jako ten, kdo určuje tempo zápasu. Stevie byl dynamický typ, chtěl hlavně útočit. Rozestavení zálohy AC bylo vytvořeno tak, aby mohla vynikat jejich desítka, Kaká. Byl to jeden z těch hráčů, který vypadal, že když běží s balonem, tak je rychlejší než bez něj. AC navíc hrálo se dvěma útočníky. Kdyby tam byl jenom jeden, může stoper vystoupit a atakovat jejich desítku, ale takhle to nešlo.“

Ayestaran: „S Rafou jsme se shodli, že bude klíčové, abychom jim nedali v záloze prostor. Nejlepším způsobem bylo jim připomenout, že mají také obranné povinnosti. Proto jsme vybrali Kewella. Měl potřebnou rychlost k tomu, aby donutil hrát Pirla i dozadu a potenciálně mu zabránil v jeho vlastní hře. Uděláte takovéhle rozhodnutí a věříte, že to bude fungovat. Kewell měl potřebnou kvalitu na hru na křídle, ale dokázal zahrát také uprostřed, odkud se snažil přejít soupeřovi obránce. Rafa byl manažer spoléhající se na protiútoky a Kewell do toho skvěle zapadal.“

Carragher: „Byl jsem nadšený, když jsme v roce 2003 podepsali Kewella. Dokázal obejít protihráče, byl silný, dobrý ve vzduchu a uměl dávat góly. Jeho výkony v Leedsu se zhoršily, ale tenkrát se jim nedařilo celkově jako týmu. Myslel jsem, že máme levé křídlo, ale v předsezonní přípravě byl neústupný v tom, že chtěl hrát napravo, což mu ale nesedělo. Možná to je i tím, že ztratil něco ze své výbušnosti a rychlosti kvůli zraněním. Když Houlliera nahradil Benitez, bylo jasné, že je Kewellův obrovský obdivovatel. Když jsme se s Rafou potkali na Euru, procházel si tým a nepřestával mluvit o Kewellovi. Viděl ho v LM za Leeds, ale od té doby uplynul už více než rok. Nebyl jsem si úplně jistý, že je tak dobrý jak si Rafa myslel. Kewell nebyl zrovna tou největší osobností kabiny, spíš si hleděl sám sebe. Byl to ale milý chlap. Chtěli jsme, aby se mu dařilo, protože jsme věděli, že když má svůj den, je to skvělý fotbalista. V LFC se mu ale nikdy moc nedařilo.“

Ačkoliv šel Liverpool do finále s jasným cílem, neexistoval žádný plán na to, že inkasují nejrychlejší gól v historii finále LM. O poločase světelná tabula ukazovala skóre 0:3…

 

Ayestaran: „Když inkasujete v první minutě, změní to úplně všechno. Nemohli jsme tím pádem být tak kompaktní. Kaká se stal našim největším problémem a oba další góly AC byly dost podobné. U obou využil své rychlosti a síly k prolomení naší obranné linie poté, co jsme se dostávali do slibné šance, ale ztroskotali jsme na jejich obraně.“

Hamann: „U Maldiniho gólu to zahráli skvěle. Na lavičce jsem si říkal, že je lepší dostat gól v první minutě než v té poslední. Brzy ale bylo jasné, že to nebude dobré. Stevie nám chyběl vepředu. Vždycky jsem to viděl tak, že hraje svůj nejlepší fotbal, když nemusí tolik myslet na bránění. Kaká a Pirlo hráli skvěle, ale upřímně si nemyslím, že byl Milán v poločase lepší o 3 góly. Chvíli před druhým gólem jsme měli navíc zahrávat penaltu po Nestově ruce. Milán z protiútoku zvýšil na 2:0. Když přidali třetí gól, myslel jsem si, že je konec, že není cesty zpět. Přihrávka od Kaká byla vynikající, stejně tak zakončení Crespa.

Traore: „Když inkasujete tak brzo, zničí to váš plán. V té sezoně nás zdobila dobrá obrana. Brzký gól ale oslabil naše sebevědomí a posadil Milán na koně. Jejich ofenzivní hráči nám působili strašně moc problémů. Prakticky nám nedovolili hrát. Crespo se Shevchenkem vytvářeli prostory a Kaká měl díky tomu příliš mnoho svobody uprostřed hřiště. V té době to byl jeden z nejlepších hráčů na světě a bylo těžké ho bránit. Milán nás neustále tlačil a zasloužil si své vedení“

Carragher: „Rád bych viděl statistky držení míče, protože jsme měli míč často na kopačkách, ale AC to hrálo mazaně. V útočné třetině hřiště jsme neměli dostatek kvality na prolomení jejich obrany. Na hrotu hrál Baroš, pod kterým hrál Kewell a nalevo byl Riise. Riise byl skvělý do těžkých zápasů, kde pomáhal krajnímu obránci, ale není to ten typ hráče, kterému dáte balon, aby obehrál protihráče nebo vymyslel chytrou přihrávku. Naše ofenziva jim neubližovala. I když jsme prohrávali 0:3, nebylo to tak, že bychom celou dobu bránili a hrálo se kolem našeho vápna. Poráželi nás svými smrtícími protiútoky.“

Vladimír Šmicer: „Vůbec jsem nečekal, že budu alespoň na lavičce. Prvních šest měsíců v sezoně jsem nehrál kvůli operaci kolene a byl to poslední rok mého kontraktu. Deset dnů před finále jsme hráli doma proti Aston Ville a očekával jsem, že to bude moje rozlučka s Anfieldem. Vůbec jsem se ale nedostal do sestavy a byl jsem naštvaný. Myslel jsem, že je to konec. Pak ale Rafa vyvěsil seznam pro Istanbul a bylo na něm i moje jméno. Byl jsem hrozně šťastný. Rozcvičoval jsem se s Djibrilem Cissem a Didi Hamannem a byl jsem velmi překvapný, že mě Rafa poslal na hřiště za zraněného Kewella v polovině prvního poločasu. Stejný chlap mě 10 dnů zpátky ani nenominoval na zápas, ve kterém o nic nešlo a ukáže na mě teď, v jednom z nejdůležitějších zápasů klubové historie. Den před finále jsem měl 32. narozeniny. Poslední trénink před finále jsem byl samý vtípek a cítil jsem se skvěle. Když jsem šel na hřiště, cítil jsem se dobře. Byl jsem rozhodnutý, že si to užiju. V tu dobu už jsme prohrávali 0:1 a o poločase to bylo 0:3. Nemyslím si ale, že jsme hráli tak špatně – Milán byl ale prostě skvělý, především pak Kaká.“

Gerrard: „První poločas byl noční můra. Kaká nás ničil svoji rychlostí. Harry navíc musel v průběhu první půle střídat. Bojoval se zraněními a Rafa zariskoval, ale nevyšlo to. Lidé si to nepamatují, ale měli jsme kopat penaltu, když Luis (Garcia) trefil Nestovu ruku. Rozhodčí ale rozpažil a z protiútoku jsme dostali na 0:2. Po gólu na 0:3 jsem už jenom chtěl, aby to skončilo. Museli jsme vymyslet něco na Kaká, protože se stále dostával za mě a Xabiho, ale Carra a Sami ho nemohli zastavit, protože si museli dávat pozor na Shevchenka a Crespa. Kaká byl bez diskuze jejich nejlepším záložníkem. Gattuso byl sice ten, který dělal nejvíc hluku, ale jeho jsem se nikdy neobával. Není to ten typ záložníka, který zahraje skvělou přihrávku nebo dá hodně gólů. Jako soupeř mě neděsil. Pamatuji si, když se po gólu na 0:3 samolibě usmíval. Naštvalo mě taky to, že Pirlo začal zkoušet jesle a když jsme odcházeli do kabin, někteří hráči AC mávali svým rodinám na stadionu. Působilo to na mě tak, že si mysleli, že je zápas u konce a je čas slavit.“

Šatna LFC byla o poločasové přestávce při příchodu hráčů tichá. Jak mají hráči reagovat, když jsou drceni v nejdůležitějším zápase jejich kariéry? Co může udělat manažer? Co se dělo potom, je mix pravdy, mýtů a legend…

 

Gerrard: „Byl jsem naštvaný, ale nemohl jsem najít ta správná slova. Nezdálo se jako možné, že můžeme dát téhle obraně 3 góly. Rafa se rychle domluvil s Pakem. Poslední gól Milána přišel těsně před pauzou, což ještě více zhoršilo naši pozici. Za stavu 0:2 můžete možná udělat pár drobných úprav, ale tahle situace si vyžadovala drastické řešení. Rafa měl vždycky plán, ale nedokážu si představit, že tohle předpovídal. Musel přemýšlet rychle.“

Carragher: „Sám sebe se ptáte, jestli se to opravdu stalo. Nebylo to tak, že by ostatní práskali dveřmi a ukazovali prstem jeden na druhého. Bylo to spíše smíření s tím, že děláme, co můžeme, ale Milán je prostě moc dobrý. Nebylo to něco, co čekáte od LFC v Evropě, protože jsme byli známí svoji nezlomností – tady jsme se ale cítili, jako bychom už prohráli. Neřeknete to nahlas, ale pro sebe si říkáte, kam až to může zajít? Prohrát pět nebo šest nula ve finále LM by byla obrovská potupa.“

Antonio Nunez: „Myslel jsem, že můžeme klidně prohrát pět nebo šest nula. Milan byl o hodně lepší než my. Přemýšlel jsem, jak se k tomu postaví trenér a jestli bude naštvaný. Rafa byl ale velmi klidný. Choval se, jako by byl zápas pod kontrolou. Věděl o chybách, které musíme napravit. Přenesl na nás klid a sebedůvěru.“

Rafa Benitez (v rozhovoru s Jamesem Pearcem v roce 2015): „Soustředil jsem se jenom na zápas. Snažil jsem se najít řešení na naše problémy. V prvním poločase jsme udělali příliš mnoho chyb a tvrdě jsme za ně zaplatili. AC Milán byl příliš dobrý, museli jsme ty problémy vyřešit. Měli nejlepší tým v celé soutěži – rychlost, talent, síla a skvělý manažer. Chtěl jsem hrát se Xabim a Steviem uprostřed a Kewellem pod Barošem, abychom získali kontrolu, ale Pirlo s Kaká měli příliš mnoho prostoru za naší zálohou. Harryho zranění také narušilo naši rovnováhu. K řešení toho bylo opravdu hodně.“

Gerrard: „Když Rafa vešel do kabiny, řekl: „Ticho… Traore sprcha, Didi na hřiště­… tři vzadu­…“ Chtěl, aby Didi společně se Xabim odstřihli Kaká, a já s Luisem abychom hráli kolem Pirla. Také tím chtěl donutit hrát Seedorfa více dozadu. Rozestavení se změnilo na 3-4-2-1. Nikdy předtím jsme to nehráli, ale Rafova rozhodnost nás nabudila, protože alespoň tu byl nějaký plán.“

Traore: „Nálada v šatně byla na bodu mrazu. Osobně jsem měl pocit, že jsem zklamal spoustu lidí – mé spoluhráče, trenéry, přátele, rodinu. Rafa nám před zápasem řekl, že je to naše životní šance a my ji musíme uchopit, ale seděli jsme v šatně a prohrávali 0:3.

Rafa mi řekl: „Traore, sprcha.“ Byl jsem znepokojený, ale věděl jsem, že můj výkon nebyl dobrý. Vysvětlil mi, že na hřiště půjde Didi a budeme hrát na 3 vzadu a wingbacky. Dávalo smysl, že nalevo zůstane Riise, protože byl do ofenzivy lepší než já. Nepotřebovali mě. Byl jsem ve sprše, ale nepustil jsem ji. Jenom jsem přemítal, co se stalo. Byl jsem smutný a najednou mi zaklepal na rameno Pako: „Djimi, jsi zpátky, hraješ.“ Nasadil jsem si zpátky dres a musel jsem se opět soustředit. Skvěle to zapadá do celé mé kariéry plné vzestupů a pádů. Mentálně jsem se cítil silně, protože mám v povaze se nevzdávat. Sedl jsem si zpátky na místo a poslouchal Rafu, který vysvětloval, že budu na levé straně stoperské trojice. Jeho angličtina nebyla nejlepší, ale dokázal předávat instrukce velmi rychle. Poté, co nám vysvětlil taktiku, se nám snažil dodat sebevědomí. Byl velmi klidný. Řekl nám: „OK, prohráli jsme první poločas, ale potřebujeme vyhrát ten druhý.“ Mluvil o všem, čím jsme si jako skupina museli projít, abychom se do finále dostali a že musíme jít na hřiště a pokusit se o to kvůli našim fanouškům a rodinám. To byl jeho odkaz. Dal nám špetku naděje, ale osobně jsem si nemyslel, že to můžeme otočit. Milán měl velmi zkušený tým.“

Hamann:  „Rafa všem řekl, aby se napili a sedli si. Poté si vybavuji, že šel do sprch a krátce se poradil s Pakem. Pak se vrátili a řekl, že jdu hrát místo Traoreho a že budeme hrát na tři vzadu. Plán byl, abych byl já a Xabi uprostřed a tím dát Steviemu více svobody v útočení. Byl jsem v šatně jenom pár minut, protože jsem se šel s Pakem rozcvičit. Když přicházel z kabiny i zbytek, byl jsem překvapený, že vidím Traoreho. Naposledy, když jsem ho viděl, šel do sprchy! Zeptal jsem se Carry co se děje a on mi odpověděl, že Finnan měl problémy s třísly.“

Benitez: „Můj proslov k hráčům byl o tom dodat jim sebevědomí a sebedůvěru. Musel jsem být ten, který věří, že to můžeme otočit, jinak by to nebylo možné. První gól druhého poločasu bude klíčový – takový byl můj odkaz hráčům. Řekl jsem Pakovi, aby šel rozcvičit Hamanna, protože jsem ho chtěl poslat na hřiště za Traoreho a hrát na tři vzadu. Snažil jsem se dodat týmu sebevědomí a poté jsme mluvili o změně systému. Když jsem dokončil proslov, Dave (Galley), náš fyzioterapeut, mi řekl, že Finnan má nějaký problém a že nebude schopný zůstat na hřišti. Na poslední chvíli šel tedy dolů Finnan místo Djimiho – systém zůstal stejný, tři vzadu, ale hráči byli jiní. Starosti mi dělala naše pravá strana. Na křídle hrál Šmicer, který nehrával pravidelně a mezi řadami operovali Luis Garcia a Gerrard.

Ayestaran: „Snažili jsme se hráče přesvědčit o důvodech, proč je skóre takové, jaké je, raději než říct, že Milán byl prostě lepší než my. Klíčové bylo uzavřít prostor mezi zálohou a obranou. Pamatuji si, že jsem řekl: „Když dáte první gól, máme ještě šanci“ – ale sám jsem tomu nevěřil. Chtěl jsem hráče povzbudit k tomu, aby alespoň vyhráli druhý poločas.“

Steve Finnan (v rozhovoru s Jamesem Pearcem v roce 2015): „Vždycky říkám, že jsem změnil zápas. Kdybych se nezranil, nevyhráli bychom LM. Moje zranění byla ta nejlepší věc, jaká se kdy Liverpoolu stala. Nechtěl jsem střídat, ale věděl jsem, že mám problém. Nebyl jsem z toho šťastný, ale bylo to správné rozhodnutí. Já šel dolů, Rafa změnil systém a Didi byl klíčovým článkem našeho comebacku.“

Následující den, přední stránky italského tisku La Gazzetta dello Sport hlásaly: „Milán už během poločasu oslavoval!“ Příběh zahrnoval citace od Djimiho Traoreho. To vyvolalo velmi naštvanou reakci. Manažer Carlo Ancelotti prohlásil, že když vyšel celý tento příběh, bolelo to víc než samotná porážka a záložník Gennaro Gattuso to popsal jako urážku. „Žádná poločasová oslava se nekonala“ trval si na svém kapitán Maldini…

 

Traore: „Řekl jsem, že tam byly náznaky. Nebyli to hráči AC, kteří nastoupili v základní sestavě – šlo spíše o střídající hráče a lidi z lavičky. Vždy se snažím být pokorný, ale oni se smáli, tleskali a byli hrozně šťastní. Řekli byste, že si myslí, že zápas je u konce. Nám to naopak dodalo motivaci.“

Riise: „Při cestě do šaten jsem slyšel křičet Gattusa. Italsky jsem tehdy nerozuměl, ale bylo jasné, že oslavuje.“

Carragher: „Vůbec nevěřím tomu, že by se Milánští nechali unést a začali oslavovat. Všichni to byli zkušení hráči. Průměrný věk jejich sestavy byl 30 let, zatímco náš byl 26. Musíte si taky vzpomenout, co se stalo, než jsme dali náš první gól. Sami někoho fauloval a AC z přímého kopu málem zvýšilo na 0:4. Vypadalo to, že klidně můžou přidat další góly. Nebylo to o tom, že by ztratili hlavu.“

Hamann: „Určitě jsem neviděl ani neslyšel nějaké oslavy ze strany milánských. Byl bych velmi překvapený, kdyby tomu tak bylo vzhledem k tomu, jak zkušený měli tým.“

Na tribunách byli úplně zdevastování fanoušci v červeném. Travelling Kop těžko věřili, čeho byli právě svědky. Sázkové kanceláře nabízeli kurz 350:1, že Liverpool zvedne nad hlavu pohár…

 

Monaghan: „Když začala poločasová přestávka, byli jsme úplně ticho, nikdo nemluvil. Lidi měli hlavu v dlaních. Všichni byli paralyzovaní. Cestujete takovou dálku, utratíte spoustu peněz a byli jsme biti jako žito. Někteří dokonce o poločase odešli. Můj soused a jeho kamarád se rozhodli vzít si taxi a jet zpátky do města. Nerad o tom mluví. Dávám mu to stále sežrat? Jenom obden…

Po šesti nebo sedmi minutách lidé kolem nás začali říkat: „Co se to tu děje? To je šílené.“ Pomalu se z toho každý dostával. Další přišlo na řadu: „Poslouchejte, když dáme další gól my, stát se ještě může cokoliv.“ Už dříve jsme v Evropě dokázali zázračné obraty. Snažili jsme se držet alespoň trochy naděje. To byl ten moment, kdy začala YNWA. Slyšeli to hráči? Rád si říkám, že ano. Byl to akt vzdoru, zpívali jsme to srdcem. Chtěli jsme ukázat hráčům, že za nimi stojíme.“

Carragher: „Není absolutně žádná šance, že bychom v šatně slyšeli YNWA. Možná to někteří slyšeli, když jsme se vraceli na hřiště.“

Traore: „V šatně jsme nemohli slyšet nic. Když jsme se ale vrátili na hřiště, fanoušci nám dodali obrovskou vzpruhu. To je důvod, proč tento klub tak moc miluji. Ať jste v jakékoliv situaci, tihle fanoušci stojí vždy za vámi. Donutili nás, abychom ze sebe vydali vše, co jsme měli. Tu noc nás nezklamali a my jim to chtěli splatit.“

Hamann: „Fanoušci nás stále povzbuzovali, ale nemyslím si, že mnozí z nich věřili, že je to možné. V tom zoufalství to byl spíše takový pocit jako „ok, jsme tady, tak si to alespoň užijme“. Lidé říkají, že Rafa měl štěstí, ale on si naopak zaslouží obrovský kredit. Změny se vyplatily. Dát na hřiště defenzivního záložníka, když prohráváte ve finále LM 0:3, není něco, co by udělal každý manažer.“

Xabi Alonso: „Nemyslel jsem si, že je zápas za stavu 0:3 u konce, ale uvědomoval jsem si, že naše šance je velmi malá. Přemýšlel jsem nad tím, co udělalo Milánu Deportivo minulý rok (Deportivo tenkrát vyhrálo odvetu 4:0 poté, co v prvním zápase prohrálo 1:4). V tu dobu jsem hrál ještě ve Španělsku a byly toho plné noviny. Milán prostě obvykle nedostává tři nebo čtyři góly. Dál jsem si říkal, že měli štěstí, že se dostali do finále přes PSV, kdy dostali v Nizozemsku tři góly.“

Mellor: „To provedení You’ll never walk alone bylo velmi emotivní. Bylo to, jakoby fanoušci říkali, že nezáleží na tom, co se stalo, ale jsme tu pořád pro vás. Nebyla to stejná YNWA jako před zápasem, kdy to zpíváte, abyste si označili své území. Bylo to pochmurné. Nemyslím si, že si někdo skutečně myslel, že to může cokoliv změnit. Já sám jsem trpěl. Pamatuji si, jak jsem řekl Chrisi Kirklandovi, že klidně beru 1:3, hlavně ať je konec. Z nějakého důvodu, nedokážu si vysvětlit proč, si Kirky stále myslel, že můžeme vyhrát. Říkal jsem si: vážně?“

Po devíti minutách druhého poločas vlil novou krev do žil svým gólem Steven Gerrard. Luis Garcia sprintoval pro balon do brány, zatímco kapitán mával rukama k tribunám a vyžadoval více hluku a podpory…

 

Gerrard: „Chtěl jsem fanouškům ukázat, že jsme s nimi a že jsme se také ještě nevzdali. Ta hlavička byla čistě instinktivní. Zvolil jsem přesnost před sílou, protože centr od Riiseho byl skvělý. Milán začal druhý poločas velmi dobře a kvůli tomu se do jejich hry podle mě vkradlo trochu uspokojení. Jejich přihrávky už nebyly tak přesné jako v prvním poločase a jejich protiútoky už neměly takovou rychlost. Tím, že za mnou byl Didi, bylo mnohem jednodušší držet balon a více útočit.“

Hamann: „Věděli jsme, že máme šanci, jenom když dáme první gól. Stevieho gól změnil kompletně obraz celé hry. Nálada na stadionu se samozřejmě také změnila. Všichni jsme cítili, že máme zase šanci. Změna rozestavení zabrala. Bylo to jenom o tom, abychom dostali Stevieho blíž k jejich bráně. Byl naší největší zbraní.“

Benitez: „Stevieho gól nás neskutečně povzbudil. Diváci se ještě víc vyburcovali jeho oslavou. Díky jeho gólu tam byl pocit, že to můžeme otočit. Díky našim fanouškům se změnilo celé momentum – dodávali nám energii a hráčům dodávala jejich podpora křídla.“

Riise: „Když dal Stevie gól, věděl jsem, že máme zase šanci. Dodalo nám to spoustu sebedůvěry. Mohli jste vidět i změnu na milánských.“

Traore: „Když jsme dali gól, začal jsem zase věřit. Proč? Kvůli tomu, kdo ho dal. Měl jsem štěstí, že jsem mohl se Steviem hrát tolik let. Byl to nejlepší kapitán, nejlepší leader a nejlepší hráč, s jakým jsem kdy hrál. Měl všechny potřebné kvality na to, aby hrál na té nejvyšší úrovni a byl to rozený vítěz. Vždy, když jsme to potřebovali, dal důležitý gól. Byl to skvělý začátek našeho obratu. Nikdo neslavil. Všichni jsme běželi zpátky na pozice, aby se co nejdříve začalo hrát.“

O dvě minuty později vyslal přízemní střelu ze zhruba 25 metrů Vladimír Šmicer a překonal Didu…

 

Šmicer: „Dal jsem pár gólů zpoza vápna, ale žádný z nich nebyl takhle důležitý. Když jsem vystřelil, věděl jsem, že mi rána sedla. Dida tu střelu nejspíš viděl pozdě a nečekal, že bude tak rychlá. Stevieho gól nám dodal důvěru a když jsem se prosadil já, všichni jsme věděli, že jsme zpátky ve hře. Slavil jsem sám, protože všichni běželi zpátky za půlicí čáru.“

Carragher: „Vladi byl často zraněný a kvůli tomu pro něho bylo těžké nastoupit do několika zápasů v řadě. Jeho kariéra v LFC nezačala úplně nejlépe a fanoušci z něho byli trochu frustrovaní. Myslím, že byl přiveden jako náhrada za Steva McManamana, ale to se mu nikdy nepovedlo. Nedokázal si vybojovat pevnou pozici v týmu. Stal se z něho velice dobrý kádrový hráč spíše než první volba. Nedával moc gólů, ale osobně si myslím, že byl všestranně lepší hráč než Luis (Garcia). Vladi měl skvělé zápasy. Když měl svůj den, obvykle na pozici č. 10, dokázal být pro soupeře velmi nepříjemným díky tomu, jak chytře se pohyboval po hřišti. Byl to jeden z těch hráčů, u kterých jste si říkali, že si přejete, aby takové výkony opakoval častěji. Luisovi výkony byly i během jediného zápasu nevyrovnané, ale vždycky měl tu schopnost dát důležitý gól i v zápase, ve kterém se mu nedařilo.“

Ayestaran: „Vladi se hodil na evropský fotbal. Jeho znalost hry byla excelentní a jeho pohyb byl velmi inteligentní. Každý jeho pohyb měl nějaký důvod. Nejspíš nebyl dostatečně agresivní na to, aby nastupoval pravidelně v PL, a to i předtím, než přišel na lavičku Rafa. Ale jako hráče jsme ho měli rádi, protože jsme věděli, že dokáže udržet balon a svým pohybem může působit milánským problémy. Druhý gól fanoušky přesvědčil, že stále žijeme. Když jsem se podíval na hráče AC, bylo na jejich tvářích vidět překvapení. Bylo vidět, že si říkali „Co se tady děje?“

 

Milánští byli zraněni a Liverpool ucítil krev. Carragher vyslal přihrávku na Baroše, který přistrčil Gerrardovi a toho fauloval Gattuso. Penalta. Alonso se postavil k exekuci…

 

Carragher: „Tím, že jsme hráli na tři vzadu, jsem se přirozeně dostával více do křídelních prostorů. Když hrajete více uprostřed, není na takovéhle přihrávky prostor. Bylo to 2:3, diváci nás hnali dopředu a já byl plný adrenalinu. Dostane vás to. Kdybychom nevyrovnali takhle brzo, nejsem si úplně jistý, že bychom to dokázali později, např. v 80. minutě. Bylo to jako zápas v boxu, kdy máte šanci dostat svého soupeře v konkrétním kole na kolena. Víte ale, že si sedne do svého rohu, dá se dohromady a bude zase nepříjemným soupeřem. Rafa vybíral exekutory penalt a často je měnil. Na tabuli se sestavou byla vždycky jména zodpovědná za zahrávání standardek. Myslím, že nechtěl, aby soupeři věděli, kdo bude penalty zahrávat. Brzy se stal našim hlavním exekutorem Stevie, ale např. proti Spurs to Rafa změnil, protože za ně chytal Paul Robinson (v té době brankář anglické reprezentace) a Rafa měl strach, že díky tomu bude vědět, kam by Stevie střílel. Xabi ale během celé sezony nekopal jedinou penaltu. Nekopal ani v rozstřelu v Istanbulu, ani ve finále FA Cupu o rok později. Ani si nevzpomínám, že by je někdy trénoval, ale vždycky dokázal míč trefit dobře a byl klidná hlava – nejspíš kvůli tomu ho Rafa vybral.“

Alonso: „Normálně penalty nekopu, a i když jsem byl před zápasem určený, úplně jsem na to zapomněl do té doby, než byl Stevie faulován. Říkáte si, že můžete kopnout penaltu a dát na 1:0, ale vyrovnat na 3:3 poté, co jste prohrávali 0:3… Je to divné, ale necítil jsem žádný tlak. Fanoušci AC byli za bránou, ale byli daleko, takže to na mě nemělo žádný vliv. Dida mi přišel nervózní po té chybě při Vladiho gólu. Rozhodl jsem se, že balon trefím stejně jako přihrávku, jenom s větší razancí. Tím získáte větší šanci, že když brankář vystihne stranu, vyrazí balon před sebe. Žádný brankář nechce vyrazit penaltu před sebe, protože to dává střelci druhou šanci. Byl to skvělý zákrok, ale já byl dopředu rozhodnutý, že budu dobíhat hned za střelou. Ze zoufalství do radosti během dvou vteřin – tak přesně se v tu chvíli cítíte.“

Monaghan: „Když Xabi vyrovnal na 3:3, v hledišti se spustilo absolutní šílenství. Stevieho gól všechny nastartoval a tohle byl výsledek momenta, které jsme společně vytvořili.“

Liverpool skóroval třikrát během šesti zběsilých minut…

 

Finnan: „Zrovna mě léčili, takže jsem přišel o všechny tři góly, ale věděl jsem, co se děje. Poznal jsem to z toho rachotu. Věděl jsem, že góly jsme dali my, protože ten hluk byl ohromný. Bylo to neskutečné. Když jsem se dostal zpátky na lavičku, bylo to 3:3. Měl jsem smíšené pocity. Byl jsem zdeptaný z toho, že jsem musel střídat ve finále LM, ale na druhou stranu jsem byl hrozně šťastný, že jsme se vrátili do zápasu. O poločase jsme se strachovali, že to bude debakl.“

Benitez: „Změny o poločase byly klíčové. Didi dodal týmu stabilitu svým klidem a rozvahou. AC navíc nevědělo, jak zastavit Luise a Stevieho. Díky Riisemu a Šmicerovi na krajích jsme měli lepší držení míče a více jsme zápas kontrolovali.“

Traore: „Didi nám neskutečně moc pomohl. Měl spoustu zkušeností. S balonem byl hrozně klidný. Přesně věděl, co je potřeba udělat, když přišel na hřiště. Jeho prací bylo ubránit Kaká a to přesně udělal. Kaká měl ve druhém poločase na zápas mnohem menší vliv. Najednou to bylo 3:3 a zbývala ještě půl hodina. Zápas se znovu změnil. Milán začal tlačit a my začali bránit hlouběji a pokoušeli jsme se o protiútoky.“

Carragher: „Když už nemusíte dohánět, zápas se vždycky změní. Najednou to bylo tak, že máme něco, co musíme udržet nebo co dokonce můžeme ztratit. AC poslal do hry Serginha, což je neskutečně nakoplo. Řádil na levé straně proti Vladimu, který hrál wingbacka a nedokázal se s ním vypořádat. Bylo jasné, že musíme něco změnit. Rafa se rozhodl vyměnit Vladiho se Steviem.“

Srdce se všem fanouškům LFC zastavilo, když Dudkovi vyklouzl centr od Kaká, ale Traoré odkopl míč z brankové čáry a zmařil tak šanci Shevchenka…

 

Traore: „Pro mě osobně to bylo vykoupení se. V prvním poločase jsem byl špatný, takže jsem to bral tak, že ten zákrok byl nejlepší dárek, jaký jsem svým spoluhráčům mohl dát. Jsem na tento svůj přínos pyšný. Do comebacku jsme museli investovat nejenom fyzickou energii, ale i tu psychickou. Carra nám ukázal cestu. Vždycky na hřišti nechal všechno. Začínal chytat křeče, ale dál bojoval. Všichni jsme trpěli pro tým. Fakt, že náš kapitán skončil na pravém obránci vám řekne, jak moc jsme chtěli vyhrát.“

Hamann: „Všichni jsme byli unavení. Strávili jsme v prvním poločase spoustu času naháněním milánských a poté jsme museli přežít jejich nápor po našem vyrovnání. Všichni jsme si hrábli na dno.“

Mellor: „Kolem nás seděla spousta fanoušků, kteří chtěli, aby Rafa poslal na hřiště Cisseho, protože jsme vypadali unaveně. Změna nakonec přišla v 85. minutě (Cisse za Baroše). Pro něho to byla velmi těžká sezona kvůli zranění, které si přivodil v říjnu proti Blackburnu, kde si zlomil nohu. Měl obrovskou rychlost, čímž působil obráncům spoustu problémů, ale neměl takové střelecké schopnosti jako Michael Owen nebo Robbie Fowler.“

Monaghan: „Carra byl skvělý! Byl vyřízený, ale stále bojoval a blokoval úplně všechno. Všichni hráli srdcem“

Během masírování bolavých nohou před prodloužením rozdával Benitez pokyny…

 

Ayestaran: „Po 90. minutách byl odkaz hráčům jasný – zůstaňte v zápase. Já ani Rafa jsme nevěřili, že můžeme v prodloužení vyhrát, protože hráči byli úplně vyčerpaní. Klíčové bylo přečkat první minuty. Potřebovali jsme uklidnit hru a nedovolit Milánu, aby získal momentum. Prodloužení bylo těžké. Milán si pravděpodobně zasloužil vyhrát. Prakticky jsme se nedostali k jejich bráně.“

Carragher: „Rafa nám neřekl, ať jdeme na hřiště a vyhrajeme. Spíš chtěl, abychom udrželi stav tak, jak byl. Už ke konci druhého poločasu jsme moc nestíhali a cítili jsme, že už nemáme síly na to, abychom je porazili. Když máte křeče, můžete se po čase postavit, ale křeče se stále vrací. Já ucítil řezavou bolest v tříslech. Víc unavený jsem byl ale ve finále FA Cupu následující rok, kdy jsem ještě po týdnu necítil nohy. V Istanbulu to bylo spíše o tom, že jsem se musel neustále natahovat, abych blokoval střely a přihrávky. Kdyby to byly skutečné křeče, nebyl bych schopný dál pokračovat.“

Gerrard: „V prodloužení to byla bitva se Serginhem. Ancelotti ho poslal na hřiště s tím, aby útočil přes Vladiho, ale Rafa zareagoval tím, že mě s Vladim vyměnil. Přišlo mi, že kolem mě jezdí na motorce. Ten chlapík byl neúnavný a mně docházely síly.“

Tři minuty před koncem prodloužení předvedl Dudek zázračný zákrok. Shevchenko hlavičkoval po centru Serginha, ale polský brankář střelu skvěle vytěsnil. Balon se odrazil zpátky k ukrajinskému útočníkovi, ale i dorážku Dudek k překvapení všech vyrazil. Shevchenko nedokázal vysvětlit, proč se mu nepodařilo Dudka překonat: „Byl jsem si jistý, že skóruji. Kdybych takhle vystřelil 10 000x, možná jeden nebo dva pokusy by neskončili gólem. Nemá to žádné logické vysvětlení.“ Jeho parťák z útoku k tomu dodal: „Byl to moment, ve kterém jsme se rozloučili s pohárem.“

 

Dudek: „Nikdy mě nepřestane nudit mluvit o tom dvojitém zákroku! Celý život čekáte, že uděláte takový zákrok – všechna ta tvrdá práce na reflexech. Když zavřu oči, stále vidím letět ten balon nad břevnem. Historie tohoto finále je inspirací pro mnoho lidí a nemusí se jednat jen fotbalové fanoušky. Ukazuje, co vše se může v životě stát, když čelíte obtížné situaci. Istanbul změnil život všech, kteří se ho účastnili. Lidé se mnou vždycky chtějí mluvit o mém výkonu.“

Hamann: „Shevchenko vypadal tak sebejistě, že skóruje. Bylo to neskutečné – neskutečně dobrý zákrok od Dudka.“

Ayestaran: „Zákrok proti Shevchenkovi byl klíčovým momentem. Zavřel jsem oči a myslel jsem si, že je konec, že jsme prohráli. Když jsem je ale otevřel, balon byl za bránou. Nemohl jsem tomu uvěřit. Otočil jsem se k Ochovi (Jose Ochotorena, trenér brankářů) a řekl jsem mu: „OK, dnes vyhrajeme.“ Ten zákrok nám dodal sebevědomí. Myslím, že to přesvědčilo Jerzyho o tom, že je to jeho den, což mu umožnilo jít do penaltového rozstřelu pod menším tlakem, protože už nás jednou zachránil.“

Monaghan: „Můj táta zemřel dva týdny před zápasem s Olympiakosem. Byl obrovským fanouškem LFC – v Halewoodu mu říkali Shankly – a během zápasu v Istanbulu jsem na něho pořád myslel. Pár týdnů před finále jsem byl ve Vatikánu. Bylo to chvíli poté, co zemřel papež Jan Pavel II. Dotkl jsem se  krypty, kde byl pohřben a řekl jsem: „Postarej se o mého otce a nech Liverpool vyhrát Ligu mistrů, prosím.“ Papež byl Polák, takže možná bylo trochu božského zásahu v Dudkově výkonu. Stal jsem se po tom všem trochu pobožným.“

Šmicer: „Když Jerzy předvedl ten zázračný zákrok, řekl jsem si, že ten pohár už vyhrajeme, že tohle musí být naše noc.“

Traore: „Byl jsem tomu zákroku dost blízko. V tu chvíli prostě jen čekáte, že balon skončí v síti. První zákrok byl výjimečný, druhý prostě neuvěřitelný. Když balon letěl nad břevno, bylo mi jasné, že je to osud. Že to nakonec vyhrajeme. Jerzyho ten zákrok povzbudil před penaltovým rozstřelem.“

Benitez: „Kdybychom inkasovali, neměli bychom už čas na reakci. Jerzy byl úžasný a všichni mu můžeme poděkovat za nejlepší finále v historii.“

Carragher: „I hráči, kteří začnou své působení v klubu dobře, mají špatná období. Je to o tom, jak na ně zareagujete a to pak definuje, jak se na vás v klubu vzpomíná. V roce 1997 jsme podepsali Bjorna Tore Kvarmeho a první sezonu byl brilantní. Vrátil se ale do starých zaběhlých kolejí a nikdy už nebyl tak dobrý. Jerzyho případ byl podobný. Nepatřil mezi největší brankáře a poté, co udělal několik chyb, se zdál být ještě menší. Na ničem z toho však nyní vůbec nezáleží, že?

Po prodloužení Benitez shromáždil hráče a zeptal se, kdo chce jít kopat penaltu…

 

Gerrard: „Hodně z nás chtělo jít kopat, což bylo povzbuzující. Chtěl jít i Carra a Luis Garcia, ale Rafa je z první pětky vynechal. Já měl jít na řadu jako pátý.“

Ayestaran: „Rafa nechával hráče cvičit penalty během tréninku a vždycky se díval. Pro každý zápas se rozhodoval na základě hráčových schopností a jejich sebevědomí. Vždycky přemýšlel, jak si hráč s danou situací poradí. A jakmile udělal rozhodnutí, nikdy ho nezměnil. V Istanbulu bylo potřeba zvážit, kdo chtěl opravdu jít a jak dobře v zápase hrál. Proto zvolil Šmicera a Didiho. Oba svým způsobem změnili zápas. Riise byl jedním z nejlépe fyzicky připravených hráčů, což znamenalo, že má stále dost sil. Cissemu nikdy nechybělo sebevědomí. A ten poslední prostě musel být Stevie.“

Benitez: „Před penaltami jsem byl sebevědomý. Byli jsme zvyklí pečlivě studovat střelce penalt každého týmu. Jose Ochotorena předal Jerzymu všechny potřebné informace. Znali jsme 4 z 5 jejich střelců velmi dobře.“

Carragher: „Nevzpomínám si, že bych byl při nějakém penaltovém rozstřelu za Liverpool nervózní. Dokážu si představit, že pro fanoušky v hledišti je to více psychicky náročné, protože na hřišti jste v takové uzavřené bublině a můžete s tím něco udělat. Řekl jsem Rafovi, že klidně půjdu kopat, ale nevybral mě. Stevie byl určený jako pátý, ale kdyby se ani v páté sérii nerozhodlo, nevím, jaký byl plán. Jsem si jistý, že Rafa měl svůj seznam, ale nemohl by přijít na hřiště a říct komukoliv, že má jít kopat. Možná bychom se museli vybrat sami mezi sebou.“

Před penaltami připomněl Carragher Dudkovi Bruce Grobbelaara a jeho „vlnité nohy“, kterými rozptyloval soupeře ve finále roku 1984. Carragher chtěl po Dudkovi, aby ho napodobil…

 

Carragher: „Vždycky přemýšlím nad způsobem, jak vyhrát zápas. Vždy jsem přemýšlel, co může soupeř udělat a co naopak můžete udělat vy, abyste získali malou výhodu. Brankáři se v zápasech amatérů snaží soupeře vždy nějak rozptýlit. Jerzy je v pohodě chlapík a myslel jsem si, že by mohlo pomoct, kdyby udělal něco šíleného.“

Traore: „Byl jsem na půlící čáře a modlil jsem se.“

Serginho poslal první penaltu AC nad břevno a po něm poslal LFC do vedení Didi Hamann…

 

Hamann: „Na penaltu jsem šel se zlomeným nártem. Zranění jsem si přivodil zhruba pět minut před koncem prodloužení. Vyskočil jsem na hlavičku a při dopadu se to stalo. Pozdější sken ukázal, že se jedná o únavovou zlomeninu (zlomenina způsobená opakovaným přetěžováním, pozn. překladatele). Měl jsem bolesti, ale v tu dobu jsem si je tak neuvědomoval. Už jsme měli použitá všechna střídání, takže nebyla šance, že bych mohl jít dolů a když se mě Rafa zeptal, jestli chci jít na penaltu, řekl jsem bez váhání, že ano.“

Dudek poté vychytal Pirla, a pak proměnili Cisse i milánský Jon Dahl Tomasson. Riise mohl zvýšit na 3:1…

 

Riise: „Normálně vždycky vím, jak zahraju penaltu. Ale když jsem šel od půlící čáry, měl jsem spoustu křečí do nohou. Hlavou mi proběhly tři myšlenky – dát ránu, umístit k tyči nebo Panenka. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem si připravil míč, jsem nevěděl, jak penaltu zahraju. Když jsem se otočil a podíval na Didu, rozhodl jsem se pro bezpečnou variantu. Pravděpodobně to bylo jedinkrát v celém svém životě, kdy jsem tak učinil. Obvykle bych dal ránu. Dida mi penaltu chytil a já na sebe byl hrozně naštvaný.“

Kaká svoji penaltu proměnil a na řadu přišel Šmicer…

 

Šmicer: „Cítil jsem se osamělý! Pro mě osobně to bylo ještě horší v tom, že jsem věděl, že to bude naposledy, co kopnu do míče jako hráč Liverpoolu. Pomyslel jsem si: „Když to teď zkazím, už se nikdy nebudu moct vrátit zpět do Liverpoolu! Lidé by si říkali, že to je ten chlápek, co nedal penaltu v Istanbulu.“ Byl jsem nervózní, ale zvolil jsem si stranu a byl jsem rád, že Dida šel na druhou.“

Shevchenko musel svoji penaltu dát, aby udržel šance svého týmu, ale Dudek si zajistil své místo mezi legendami Liverpoolu. Carragher byl u něho jako první…

 

Carragher: „Musel jsem běžet, ale nešlo mi zastavit se u Jerzyho. Vůbec nevím, odkud se ta energie vzala. Dostal jsem se k Jerzymu jako první, ale neobejmul jsem ho. Viděl jsem svoji rodinu v hledišti, a tak jsem běžel dál. Moje oblíbená fotka je momentka, kde všichni vědí, že jsme vyhráli a všichni vybíhají do sprintu. Kdybych si mohl vybrat jeden moment z mé kariéry, který bych chtěl zažít znovu, bude to ten zlomek sekundy, kdy si uvědomíte, že jste dosáhli něčeho, o čemž jste si ještě před hodinou a půl mysleli, že je to nemožné. Vůbec nevím, kde byl Stevie. Když se podíváte na všechny fotky hráčů, jak se shlukují u Jerzyho, není nikde k vidění!“

Benitez: „Je obtížné vyjádřit ten pocit slovy. Myslíte na svoji rodinu, přátele, hráče, zaměstnance klubu, fanoušky – prostě na všechny. Uvědomíte si, že se jedná o nejdůležitější zápas v klubovém fotbalu a vy jste tam, uprostřed stadionu, a jenom si ten moment užíváte. Abych byl upřímný, v tu chvíli si neuvědomujete, jak důležité to je. Uvědomujete si to až během svého života.“

Traore: „Radost uvnitř mě úplně explodovala. Toho, že jsem mohl ten moment sdílet s mými spoluhráči, přáteli, fanoušky a rodinou je něco, čeho si budu vážit do konce života. Před předáváním trofeje za mnou přišel Rafa a objal mě. Řekl mi, že je velmi pyšný. Poté řekl: „Vidíš, ještě, že jsi nepodepsal v Evertonu. Nevyhrál bys LM, kdybys šel tam.“ Měli jsme spolu dobrý vztah. Poděkoval jsem mu, že ve mě věřil. Potom řekl Stevie něco, co se mi navždy vrylo do paměti: „Djimi, dokázali jsme to. Jen se podívej na ty fanoušky. Příští sezonu musíme vyhrát ligu.“ Taková byla jeho mentalita.

Gerrard, který byl v tu dobu vážně spojován s přestupem do Chelsea, řekl do kamery: „Jak bych po tomhle mohl odejít?“

 

Warnock: „Několik z nás bylo na tribunách a snažili jsme se dostat na hřiště, ale stevardi se nám postavili do cesty i přesto, že jsme měli klubové soupravy. Fernando Morientes se je snažil přesvědčit a spoustu fanoušků za námi na stevardy křičelo, jestli vůbec vědí, kdo jsme. Fernando vyhrál LM několikrát s Realem Madrid, ale oni ho nepoznávali. Naštěstí nás spatřil jeden ze zaměstnanců klubu a vše vyřešil. Rafa za mnou přišel a svým způsobem se mi omluvil, ale byla to jen částečná omluva a já na něho byl pořád naštvaný. Měl jsem za ostatní velkou radost a při každém gólu jsem oslavoval. Ale v osobní rovině jsem cítil, že mi bylo něco vzato. Možná to na mě celé dopadlo jinak než na ostatní hráče, protože jsem vyrůstal jako fanoušek LFC. Nebyl to hezký pocit. Nenajdete mě na žádné fotografii, když se přebírala trofej. Stál jsem vzadu. Cítil jsem se, jako bych nebyl do toho všeho zapojen, což je smutné, protože jsem nastoupil v šesti zápasech toho ročníku. Myslím, že nějakou roli jsem sehrál, ale necítil jsem se tak. V kabině jsem se držel v ústraní. Ať to zní jakkoliv špatně, litoval jsem se. Byl jsem stále naštvaný. Zuřil jsem.“

Hamannovi měla vypršet smlouva a byl ústně domluven s Boltonem, že u nich podepíše. Ale díky svému výkonu ve finále mu bylo nabídnuto prodloužení a on zůstal na Anfieldu…

 

Hamann: „Zápas skončil o půl jedné místního času, takže po přebírání trofeje muselo být tak půl druhé, když jsme se dostali do kabiny. Stále jsme tomu nemohli uvěřit, bylo tam podivné ticho. Před pár hodinami jsme tam seděli a dívali se do tváře ponížení. Najednou jsme tam byli zpátky s pohárem. Všichni jsme se po sobě dívali a vím, že jsme si všichni mysleli to samé – co se to sakra stalo? Ředitel David Moores vešel se slzami na tváři. Požádal jsem ho o jednu z jeho cigaret a společně jsme si zakouřili ve sprchách.“

Carragher: „Opravdu mě štve, že si lidé myslí, že Gerard Houllier udělal něco špatně, když nám přišel pogratulovat do kabiny. Jak těžké to musí být pro manažera s tak velkým poutem ke klubu, když tohle vidí po pouhém roce potom, co odešel? Vím, že Rafa měl na tým velký vliv a navíc podepsal Alonsa a Garciu, ale devět z jedenácti hráčů, kteří začali zápas v Istanbulu, byli podepsání Houllierem. Měl skvělý vztah se všemi. Nesnažil se vmáčknout na párty. Myslím, že je od něho úžasné, že za nás byl šťastný. Nezapomínejme, že málem přišel o život při trénování LFC. Dal klubu všechno. Bylo to úplně jinak, než jak to bylo vykreslováno. Kdyby byl zahořklý, řekl by všem na tiskové konferenci o své frustraci a negratuloval by všem v kabině.“

Mellor: „S medailemi to bylo trochu fiasko. UFEA jich měla pouze 25, což znamenalo, že pár z nás (včetně mě) žádnou nedostalo. Ani po patnácti letech ji nemám. Mám jenom malou repliku poháru od klubu. Když jsme stáli na podiu, někteří s hráčů AC včetně Maldiniho a Shevchenka si nepřevzali své medaile, čehož si všiml Mauricio Pellegrino a řekl, jestli někdo jednu nechce, tak jsem si jednu vzal. Zápas skončil pozdě v noci a afterparty na hotelu začala až někdy kolem třetí hodiny ranní. Byl tam bar a bufet. Trofej byla umístěna doprostřed tanečního parketu. Mám fotku se Steviem a lahví Corony. Vypadal vyčerpaně. Byl absolutně vyřízený. Nakonec se nejelo přes celou noc, já byl v posteli v 5 ráno.“

Riise: „Na hotelu byla velká party, ale já už neměl žádnou energii a šel rovnou do postele.“

Monaghan: „Když jsme nastupovali do autobusu zpátky do města, nikdo se moc neradoval. Po tom všem jsme byli všichni úplně zničení. Trvalo hodinu a půl než jsme se dostali do města. Šli jsme do baru na Taksim Square. Pili jsme a zpívali až do 5 do rána.“

Šmicer: „Nakonec jsme šli ven s Milanem (Barošem) a Igorem (Biscanem). Moc jsem nepil, protože jsem si chtěl ten moment užít. Oslavoval jsem s obrovským doutníkem – nikdy v životě jsem neviděl tak velký.“

Gerrard: „Už když jsem vyrůstal, věděl jsem, co pro LFC znamená evropský fotbal. Viděl jsem na páskách, jak Emlyn Hughes, Phil Thompson a Graeme Souness zvedají pohár LM a chtěl jsem to taky jednou zažít. Spal jsem s pohárem na svém hotelovém pokoji. Nechtěl jsem ho ztratit z dohledu.“

Následující den letěli hráči domů, kde byli přivítáni zhruba milionem fanoušků…

 

Ayestaran: „Během letu domů, poté co trochu utichly oslavy, jsem začal přemýšlet nad tím, kolik hráčů trpělo křečemi. Chtěli jsme se toho v dalších finále vyvarovat. Teplota a vlhkost vzduchu hrály velkou roly. Snažil jsem se tomu problému lépe porozumět. Přišel Stevie a sedl si ke mně. Dal mi jeden ze svých zápasových dresů a poděkoval mi, že jsem mu pomáhal během celé sezony. Znamenalo to pro mě hodně. Ten dres mi visí na zdi v mé kanceláři ve Valencii.“

Riise: „Cesta otevřeným autobusem měla trvat zhruba dvě hodiny, ale ve městě bylo tolik lidí, že to nakonec trvalo pět hodin. Bylo to neuvěřitelné. Pravděpodobně to je nejlepší den mého života v tom smyslu, že jste věděli, že jste dosáhli něčeho velkého. Tancovali jsme až do brzkých ranních hodin.“

Mellor: „Hráči, kteří nebyli v sestavě, letěli zpátky jiným letadlem. Když první letadlo přistálo, byli přímo z ranveje bleskově dopraveni do Melvoodu. Nikdo z naší skupiny nevěděl, co máme dělat. Salif Diao si odchytil taxi a jel přímo do Melwoodu a stihl oslavy s ostatními. Nikdo z nás s ním ale nejel. Řekli nám totiž, že na nás budou čekat, ale policie zasáhla a řekla, že už nemůžou čekat, protože v ulicích Liverpoolu je milion lidí. Rafa a Stevie se nejspíš snažili o to, aby autobus počkal, ale bylo to bez šance. V ulicích jsem měl rodinu a přátele, kteří čekali na to, až mě uvidí, ale nikdy se nedočkali, protože když jsem se dostal do Melwoodu, autobus už byl pryč. Davida Ravena a Darrena Pottera odvezl Frank McParland do Arkles Pubu nedaleko Anfieldu, kde naskočili na autobus. Já jsem ale jel domů a se slzami v očích vše sledoval v televizi. Stále jsem bydlel s rodiči, ale ti byli ve městě a čekali, až mě uvidí na autobuse. Abych byl upřímný, byl to docela smutný způsob, jak skončilo něco, co mohlo být úžasných pár dnů.“

Warnock: „Oslavná jízda autobusu mé náladě vůbec nepomohla. Několik z nás hrálo svou roli v zápasech LM v té sezoně. Mells (Mellor) a Florent Sinama-Pongolle vstřelili důležité góly. Zpátky jsme ale letěli jiným letadlem, aby mohli manželky letět s prvním týmem místo nás. To vedlo k tomu, že jsme nestihli autobus. Jel jsem tak domů a sledoval to na Sky Sports News. Takhle to nikdy nemělo dopadnout. Teprve když jsme se vrátili na předsezonní přípravu, tak se nám omluvili. To léto pro mě bylo hrozné a chtěl jsem zoufale moc odejít. Byla tam nabídka od Blackburnu, ale nakonec to nevyšlo. Moje mysl ale byla nastavená tak, že chci odejít.“

Benitez: „Slavnostní průvod po návratu byl pro mě úplně jiná zkušenost. Když jsem opouštěl Valencii, měli jsme také průvod ale v Liverpoolu… Bylo tam hrozně moc lidí, na mostech, na lampách, na stromech, budovách, cestách, prostě všude. Bylo to úžasné. Nemohli jsme se prakticky pohnout. Bylo to nádherný den.“

Gerrard: „Cítili jsme, jak se autobus doslova houpal, když jsme se plazili centrem města. Bylo to chaos, ale nádherný a úžasný chaos.“

Traore: „Moje medaile je v bankovním sejfu ve Francii. Kdekoliv na světě potkám fanouška LFC, vždy mluví o Istanbulu. Cítím se velmi pyšně, že jsem součástí něčeho, co se dotklo tolika lidí.“

Hamann: „Je úžasné být součástí něčeho, co si budou lidé pamatovat navždy. Moje největší vzpomínka je na den, kdy jsme se vrátili do Liverpoolu. Být na tom autobuse a kolem sebe mít milion lidí v ulicích bylo fantastické.“

Monaghan: „Být fotbalovým fanouškem je hlavně o příbězích a vzpomínkách. Měl jsem to štěstí, že jsem s Liverpoolem prošel devět evropských finále. Mému synovi bylo v roce 2005 jedenáct let a bylo to první finále, které jsme spolu zažili. Říká se, že vaše první láska je ta nejlepší – Řím 1977 pro mě zůstane navždy speciálním. Ale nikdy už nebude takové finále jako v Istanbulu. I po patnácti letech je těžké uvěřit tomu, že se to opravdu stalo.“

 

Zdroj: The Athletic

Bleskové zprávy

Balíčky 2. půlka

Stále dostupné lístky a balíčky na 2. půlku sezóny viz zde. Dostupný je také balíček na 3. kolo FA Cupu proti Evertonu.

Chamberlain #15

Po odchodu Daniela Sturridge nezůstalo číslo 15 dlouho na ocet, v příští sezóně s ním na pažity v dresu LFC vyběhne Alex Oxlade-Chamberlain, který doposud nosil číslo 21.

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

Johnson ukončil kariéru

Anglický internacinál Glen Johnson, který působil v Liverpoolu FC mezi léty 2009 až 2015 a s klubem  vyhrál v roce 2012 Ligový pohár, ukončil ve 34 letech profesionální kariéru.

gel 260x350

Facebook