pivovar helf

Splněný sen

fans2

Pekný report zo zájazdu na zápas LFC - Arsenal

Tak jsme se konečně dočkali, po letech plánování, příprav a podobně, jsme se s kamarádem odhodlali k tomu, že vyrazíme do Anglie, konkrétně do Liverpoolu na náš oblíbený tým, který nás každý rok stojí spoustu nervů, radosti ale bohužel hodně zklamání a příchod legendy na lavičku klubu tomu zas tak nepomohl, jak vidíme letošní sezonu, kdy Kenny dost často zmatkuje a nedokáže správně reagovat na průběhy zápasů. Motivátor to je bezpochyby skvělý, ale to v dnešním fotbale už nemůže stačit a jak jsem si myslel, že dohánět to v taktice bude Steve Clarke, tak je můj názor zatím mylný. Po letech je ale nejdůležitější že máme normální majitele, vyhrál se Carling cup i když s velkým štěstím a je od čeho se odrazit a teď už hurá k tomu co jsme vše prožili za ty 3 dny.

Den první

Vstávání po čtvrté hodině ranní není zrovna radost, ale vidina toho, že krátce před polednem už budeme v Liverpoolu, nás motivovala. První zkušenost jsem měl s portálem Lufthansy, naštěstí tam byla zaměstnankyně ČSA, která nám pomohla, vybrala nám místa v letadle a už jsme mohli jít čekat s letenkami v ruce. Do Mnichova jsme letěli letadlem Avroliner RJ100, což je takový league one letadlo. S tímhle letadlem jsem letěl poprvé a hned se mi nelíbilo. Málo místa, celkem hlučný letadlo. V Mnichově byla ale mlha, jak nám hlásil pilot, takže jsme čekali připravený v letadle ještě stále v Praze k odletu asi 45 minut. Pak už bylo vše připravené a já se trochu obával, jestli stihneme letadlo do Manchesteru, tímto zdravím paní z Čech, která seděla za námi a snad ona stihla letadlo do Atén. Pilot ale nějak zázračně z původního hodinového času letu udělal 40 minut a v Mnichově už byl jen pro nás dva připraven speciální minibus s postarším němcem, který nás provezl pasovou kontrolou a dovedl až k bránám a vlastně i do letadla. Poslední jsme nenastupovali, těch letů zpožděných bylo více. Airbus Industrie A320-100/200 to už je Premier League. Letadlo kde máte místo na nohy, můžete si tam normálně sednout a v našem případě i spát, let tak uběhl poměrně rychle a už jsme přistáli v Manchesteru.
Tam nás čekala svižná chůze. Přistáli jsme totiž v 10:30 a v 10:41 nám jel vlak do vlakového nádraží na Lime Street v Liverpoolu. První zkušenost s anglicky mluvící osobou dopadla dobře při kupování lístků. A už jsme z toho ošklivého města chtěli být rychle pryč a dvě minuty před odjezdem jsme naskakovali do vlaku, ještě jsem rychle prohodil na průvodčího "Liverpool?" a ten nám jen ukázal rukou, že můžeme jít. Vlaky v Anglii jezdí na čas, dojíždí na čas, příjemná změna ve srovnání s tím jak to chodí u nás. Hodinku cesty nás provázeli asi 4 přiopilý a uřvaní typičtí němci jedoucí taktéž na Liverpool Football club, jak jsme poznali z mikin, šály a kšiltovky. Jeden z nich byl už tak mimo, že v tomhle stavu zapátral v paměti a začal zpívat "Oh oh Maščeráno" a pak už ho radši pustili sednout, protože sotva stál. Pak už jsme doráželi do Liverpoolu, příjezd do nádraží je obklopen obrovskými zdmi, takže se nic nevidí, ale nádraží je moc pěkný a moderní. Hned jsme si šli koupit pití a mapu. K hotelu jsme to měli z nádraží snad přes 2 ulice a trošku do kopce, víc jak 500 metrů to nebylo, jelikož jsme ale měli check-in až po 15:00 tak jsme vyrazili směr Anfield, kde nás po cestě čekalo spousta přechodů a křižovatek a hodně rychle jsme pochopili, že tady se na červený a zelený panáčky na přechodech jaksi nehraje a jakmile je volno tak se jde a to klidně i před policajtama, hodně rychle a rád jsem si na tohle zvyknul. Cesta nás zavedla kolem metropolitní katedrály, přes jednu Liverpoolskou univerzitu, kolem "Dentist school" a dál, pak jsme byli trošku ztracení, tak jsem vytáhl mapu. Odložil si jí na jakousi ceduli a zkoušel hledat, no nezjistil jsem nic, a po pár metrech vidíme, že na té ceduli, na které jsem hledal je nápis Erskine Street, no nevadí, jdeme dobře a to je hlavní. Hned v další ulici vidíme nápis Anfield 1 34 a přes parky a trošku motání se kolem baráků už z dálky vidíme tu krásu a rychle se blížíme. Trvalo nám to od hotelu asi 45-50 minut. Nejen kolem stadionu jsou vyvěšený, i na zdech psaný hesla či letáky „don’t buy the sun“, albert pub tak má „vyzdobené“ každé okno. U Stadionu jsme se nejdřív vyfotili u sochy Shankse a vstoupili do stadionu a pokračovali ke koupení vstupenek do muzea. Do téhle doby bylo všechno v pohodě i na nádraží jsme se domluvili v Liverpoolu s prodavačkou, prostě tomu šlo rozumět, domluvili jsme se krásně, je to i kvůli tomu, že v Liverpoolu je dost přistěhovalců z různých koutů Velké Británie i ze světa. Už předem jsem věděl, že v pátek je jen Museum, nebo pre-match kop viewing a anfield tour se nekonají. Tak jsem přistoupil k pultu a říkám "museum only please" Z té dlouhý věty co mi ten klučina řekl klasickým scouse přízvukem jsem pochytil to nejdůležitější a to bylo na konci té věty "6 pounds" Další dny už jsem poznával, že ve scouse rozumíte buď první, nebo poslední slovo a jinak se nechytáte. Školáci, kteří jsme potkávali, byli snad ještě horší, nedokážu popsat, jak to zní, to snad ani nejde, musíte si to prožít na vlastní oči, nebo spíš uši. Muzeum vystihnou asi nejlíp fotky, víc k tomu psát nejde. Po prohlídce muzea jsme šli hned vedle do LFC shopu, který jsme obešli snad třikrát dokola a nakonec jsme skončili u šály a dresu, dohromady za oboje 33 liber. Ani jsme se nenadáli a už bylo po třetí hodině, zpátky jsme zkoušeli jinou cestu, nakonec jsme ale stejně šli víceméně stejnou. Do pěkného hotelu, ve kterém nám nic nechybělo, jsme dorazili něco málo po čtvrté hodině a už tam na nás čekali v obálce královské pošty vstupenky na zápas a na recepci polka jménem Agnes, která na mě i polsky mluvila no a sama pak pochopila, že anglicky to bude lepší. Totálně vyčerpaný po kilometrech chůze jsme padli do postele a já se i nějaký dvě hodinky vyspal, pak jsme dojídali energii sbalenou na cesty (řízek+chleba) a ještě si skočili do Tesco express kousek pod hotelem pro pití a koukali na pokoji mentalistu, smrtonosnou zbraň, anglický soutěže jako je The Bank job, nebo deal or no deal a u toho pomalu usínali natěšený na sobotní den.

Den D aneb den druhý


Ráno jsme se nějak probudili, oba hodně složitě, jak jsem poznal, nejen pro mě jsou rána utrpení. No sprcha alespoň mě docela probudila a u snídaně v hotelu jsem si dal ještě kafe a byl jsem připraven.
Směr na stadion jsme vyrazili kolem desáté hodiny, zase jsme zkoušeli najít kratší cestu a na stadion jsme šli stejně zase kolem těch 45 minut. Kolem stadionu už bylo pěkně plno, všude stánky s jídlem, pitím a samozřejmě nechyběli dresy, šály, odznáčky a podobně. Vydali jsme se rovnou k našemu vchodu, který byl na druhé straně stadionu, kolem vchodů jsme ale prošli, protože povinnost byla trošku zasmutnit u Hillsborough memorial. Vyčkal jsem na správnou chvíli a měl jsem i štěstí, že nikdo zrovna neprocházel a fotil. Není zrovna příjemný pocit vidět 96 lidí, fanoušků většinou hodně mladých napsaných na památeční desce. Poté už jsme se odebrali ke vchodům. Už v muzeu jsme poznali úzký vchody anfieldu, něco takového jsem viděl poprvé v životě, ale už nám nic nebránilo ke vstupu do útrob stadionu. Rovnou jsme zamířili kolem bufetů, mladíka s pivem k našemu bloku 126. Pořadatel nám ukázal, kde jsou naše místa, ale hned jsme šli k trávníku fotit a fotit. Kousíček od nás procházel v obleku Fábio Aurelio, když už jsme se vraceli k našim místům, tak jsem si všiml něčeho povědomého procházejícího po trávníku v obleku. Jen jsem se ujistil a řekl jsem „Není to Stevie?“ kamarád hned řekl, že ano. První zklamání dne tu bylo, kapitán nehraje. Poté ještě procházel Jackie Robinson a pak už jsme viděli vybíhat nejdříve hráče Arsenalu na rozcvičení a pak Liverpoolské. Z rozcvičky už jsme poznávali, kdo sedí a kdo hraje a diskutovali jsme o sestavách a už jsme jen čekali na úvod. Ještě než nastoupili hráči obou týmů k zápasu, tak Steven Gerrard ukázal domácím fanouškům Carling Cup a poté už bylo všechno připraveno. Hráči nastupují, znělka Barclays premier league je doprovází. Okamžitě po ukončení znělky PL přichází moment, na který nikdy nezapomenu. Z reproduktorů slyšíte jen „When“ a pak už jen slyšíte hlas lidí. Plný Anfield vstává ze sedaček, drží nad hlavou šály a pokračuje v hymně you‘ll never walk alone, ani my jsme nebyli výjimkou, při závěrečných pasáži „Walk on, walk on, with hope in your heart, and you'll never walk alone You'll never walk alone“ mi možná i nějaká ta slza nadšením ukápla, konečně jsem to prožil, nic mi v tu chvíli nechybělo a byl jsem připraven si ten zápas maximálně užít. Při začátku zápasu zažíváme anglický počasí, jak se patří. Už ráno trošku pršelo, ale celou cestu a před zápasem bylo krásně a svítilo sluníčko. Úderem výkopu se neskutečně rozpršelo, zatáhlo sluníčko, byl jsem hodně rád, že jsme krytý. Za ani ne dvě minuty opět sluníčko a po dešti ani stopy. O zápasu jako takovým se mi ani moc psát nechce, každý to viděl, nebo aspoň sestřih, kdyby Liverpool vedl 3:1 po prvním poločase, nikdo nemohl nic říct, bylo by to naprostou zasloužený. V druhém poločase už byla hra vyrovnanější, ale přesto měl lehce navrch Liverpool, obrovská škoda byla pokažená přihrávka Downinga a hlavně šance Kellyho.
Chci ale psát o něčem jiným. Krásně jsem poznal, jak je vše vidět jinak na stadionu a doma u televize. Na stadionu máte přehled o každém hráči na place, vidíte úplně všechno, jediná výhoda je, že v televizi je opakovaný záběr, na stadionu mi přišla penalta jasná, večer jsme pak koukali na match of the day a kontakt byl minimální a Suárez padal ještě před kontaktem, ale vůbec se nedivím tomu, že rozhodčí okamžitě písknul penaltu, v té rychlosti to je strašně těžký posoudit. K výkonu hráčů ani moc nemám co říct, prostě snahu upřít nemůžu nikomu, že to tam nepadalo nejen proti Arsenalu je v hlavách těch hráčů, kvalita tam je, jinak by ty hráči Arsenal takhle nepřehrávali. Ale kvalita není u jednoho hráče. Už delší dobu jsem kritizoval Charlieho Adama. Hráč, který vydrží běhat 35 minut, vážně nemá v Liverpoolu co dělat a kord v jeho středu, v srdci zálohy, na nejdůležitějším postu. Až doma mě napadlo, že by Charliemu seděl víc kraj zálohy, stejně se neustále ze středu do levé strany tlačí, kličku si udělat umí, techniku a centrovat taky a v tom co by měl dělat on, rozehrávat ho na plné čáře překonával Jay Spearing a to už vůbec nemluvím o bojovnosti. Jay prostě pro klub dýchá, fanoušci ho mají rádi, ale měl by omezit ty „červený skluzy“ Několik jich tam v tom zápase měl, jenom nějakým způsobem dokáže vždycky trefit míč. Díky Adamovi se zabíjí Henderson na kraji, který se nejen mě hodně líbil v tom zápase, jakmile měl míč tak ho neztrácel, hrál hru, kterou Kenny chce praktikovat, přihraj a běž, ale dokáže i obejít hráče, jen nechápu proč tak málo střílí, nebo skoro vůbec.
Krásná věc je, že fanoušci Liverpoolu jsou hnacím motorem až do konce zápasu, neustále tam je cítit to nadšení po celý zápas, prožívání každého momentu, i taková zdánlivě jednoduchá věc jako je hlavička Škrtela kolem napadajícího Walcotta je oceněna bouřlivým potleskem. Čímž se dostávám ke slovenské stopě v LFC. Opravdu jsem překvapen, jakou reputaci si v Liverpoolu Martin vybojoval. Potvrzoval to i s Arsenalem, kde jsem ho snad neviděl prohrát souboj. Scouseři po jeho kontaktu s balonem neříkali nic jiného, než „Well done, Skrdl“. Další hlášky jako „Come Stewe lad“ „Come on Jay lad“ jsem slyšel ještě dlouho po zápase. Vyvolávání Josého nebo Kennyho, jakmile se Suárez dotkne balonu, už slyšíte“Luí" směrem k Arsenalu zase bylo pronášeno „Same old arsenal, always cheating“. Několikrát díky Adamovi jsem mohl zaslechnout i „Awfull pass“ Proběhli ještě klasický chanty jako Suárezův song, reds go marching in a další. Krásný gesto bylo potlesk fanoušků LFC Yossimu Benayounovi, když střídal. Arteta měl potlesk snad ještě větší, když opouštěl hřiště na nosítkách. Parádní moment bylo i Carrovo burcování už tak nažhavených tribun ve vypjaté atmosféře. Před námi seděla celá rodina. Bratr a sestra, a vedle nich rodiče. Obzvlášť pánovi s Liverpoolskou šálou bylo určitě přes 70 a přesto stejně jako všichni ostatní na stadionu při každé akci vstávali a povzbuzovali. Ta atmosféra pohltí každého a vtáhne ho do ní a pustí až po konci zápasu. Hodně často si asi budu vybavovat pokřik od fanynky směrem ke Kennymu „Kenny use some substitutes“. Opět náš manažer špatně reagoval na průběh zápasu, vystřídání jinak skvělého Downinga nebylo moc pochopitelný, navíc v 87. Minutě, kdy se Bellars potkal párkrát s balonem a ne nadarmo se říká, že 10 minut trvá, než se dostane hráč do tempa zápasu, to radši Kenny střídat neměl vůbec.
Zápas dopadl, jak dopadl. Wenger i Van Persie uznali, že si nezasloužili vyhrát, že Liverpool byl lepší, ale samozřejmě jim to nevadí. No ještě aby jim to vadilo. Zápas tedy skončil prohrou domácích a všude jste viděli ty zklamané tváře. I my jsme se pomalu odebírali ze stadionu se zklamaným výrazem v tváři, pak jsme se ještě zastavili před stadionem a nechali projít fanoušky Arsenalu neustále zpívající " Robin Van Persie, He scores when he wants" Tady bych dodal, co pronesl kamarád "Taky bych si chtěl tohle zazpívat" čímž narážel na střeleckou nemohoucnost hráčů LFC, Van Persie dal letošní sezonu 25 gólů, Liverpool 30. To mluví za vše.
Po zápase jsme sešli rovnou směrem od stadionu k řece Mersey, podél které jsme pokračovali přes staré doky, až jsme zahlédli nábřeží, které vedlo až k naší další zastávce. Další zastávka nese název Albert Dock. Je to nejnavštěvovanější místo v Liverpoolu. Bohužel už jsme neměli moc času projít všechna muzea. Všechny totiž zavírají v 5 hodin. Navštívili jsme tak jen Mersey Maritime Museum, které je dohromady s International Slavery Museum.  Do těchto muzeí je vstup zdarma a tak jsme se podívali například na zmenšeninu Titaniku, ale dalších spousta lodí, ale také objektů z války, přístavu atd. Beatles a další muzea jsme si tak nechali na příště, a třeba i druhou část města, která je přes řeku. Naší další zastávkou byl obchod se suvenýry, kde jsme nakoupili nějaké věci domů pro rodiče. Pár kroků od Albert Dock se nachází obrovská Liverpool Echo Aréna, ale taky The Echo Wheel of Liverpool, kopie známého London Eye. Sebral jsem všechny zbývající síly, protože výšky mi dělají obrovský problém. První kolo bylo peklo, musel jsem se držet, ani se nehýbat, ale pak už jsem si to užíval a nafotili jsme krásné fotky. Po vystoupení jsme si dali u stánku hamburger s cibulkou a šli pomaličku zpátky na hotel opět totálně vyřízený, padli do postele, splnili si 5minutovku na facebooku. Ještě jsem skočil do tesca pro nějaké brambůrky a opět jsme jeli televizi a hlavně pak BBC a match of the day, kde i legenda LFC Alan Hansen říkal, že Liverpoolští odehráli výborný zápas. Po MOTD už byl přišel čas spánku.


Den třetí


K tomuhle dni není moc co psát. Ráno jsme vstali, opět se pořádně nasnídali a už mazali na vlak, který nám jel v 9:04 do Manchesteru na letiště. Cestou zpátky jsme se jen pousmáli umístění stadionu ManU Old Traffordu, který je na okraji města, v zapadlé vlakové stanici, což bych ještě pochopil aspoň je dobrá dostupnost, ale v podstatě 20 metrů od stadionu jakási skládka a spousta kontejnerů. No vypadalo to hodně divně. Z Manchesteru jsme letěli ne přes Mnichov, ale přes Frankfurt a to je teda spíš bludiště než letiště. No ani nevím jak, ale nějak jsme našli bránu, ze které jsme letěli, navíc jsme letěli trošku dřív a už jsme se těšili domů, ale s tím, že bychom brali klidně pobyt v Liverpoolu delší.

Hodnotili jsme oba zájezd známkou dva, k dokonalosti totiž chyběl aspoň bod domácích, ostatní bylo perfektní. Poznali jsme skvělou anglickou náturu, životní styl věnovaný fotbalu a náboženství jménem Liverpool FC.

V případě toho, že se chystáte do Liverpoolu, tak mě neváhejte kontaktovat. Všechny ceny muzeí, otevírací doby, částky kolik co stálo, včetně cestovní kanceláře, která nám vše perfektně zařídila. Všechno mám zarchivováno a rád pomůžu.


Fotky najdete zde
http://www.facebook.com/media/set/?set=a.2745473601364.2119465.1393252344&;type=3

Jiří Šípek, Michal Sobotka

Bleskové zprávy

Balíčky 2. půlka

Stále dostupné lístky a balíčky na 2. půlku sezóny viz zde. Dostupný je také balíček na 3. kolo FA Cupu proti Evertonu.

Chamberlain #15

Po odchodu Daniela Sturridge nezůstalo číslo 15 dlouho na ocet, v příští sezóně s ním na pažity v dresu LFC vyběhne Alex Oxlade-Chamberlain, který doposud nosil číslo 21.

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

Johnson ukončil kariéru

Anglický internacinál Glen Johnson, který působil v Liverpoolu FC mezi léty 2009 až 2015 a s klubem  vyhrál v roce 2012 Ligový pohár, ukončil ve 34 letech profesionální kariéru.

darcek nakup

Facebook