Tak v první řadě, velký dík a uznání všem hráčům, trenérovi, a dalším, kdo se podílejí na dosavadním úspěšném průběhu sezóny.

Ze zápasu proti Bournemouth jsem viděl jen část zhruba mezi 58. a 85. minutou. Tedy Salahův pojišťující gól a pak trochu hluchou pasáž z naší strany. Deset minut před koncem jsme klidně mohli inkasovat kontaktní gól, což se naštěstí, na rozdíl od střetnutí s WBA, nestalo. Oba poslední ligové zápasy se dlouho vyvíjely podobně, jen na The Hawthorns jsme nakonec doplatili na kombinovanou sestavu zejména v zadních řadách, a pak i na to, že jsme především v závěru zápasu už asi byli myšlenkami na úterním semifinále Ligy mistrů. A také, poněkolikáté už letos, na špatný výkon rozhodčího.

Asi jsem nebyl jediný fanoušek Liverpoolu, kdo v uplynulých dnech těžko dokázal myslet na něco jiného, než na fotbal. Není divu, výsledek snů z prvního čtvrtfinálového zápasu Ligy mistrů kalily obavy z obrovské marodky, jež se ještě navíc mohla rozrůst kvůli Merseyside derby, které jsme byli nuceni mezi oběma zápasy s Citiziens odehrát. Střetnutí s městským rivalem je v tomto směru vždy hodně rizikové. Nakonec aspoň pro tuto chvíli pro fanoušky reds všechno dobře dopadlo. Ale pojďme po pořádku k tomu, co jsme viděli v zatím odehraných dubnových zápasech, jež se uskutečnily v třídenních intervalech, respektive co dalšího se stalo.

Na hřišti Crystal Palace jsme odehráli podobnou partii jako další dva favorizované týmy před námi, také jsme až v závěru vybojovali cenné, jednogólové vítězství. Měli jsme to však složitější v tom, že soupeři se přes reprezentační pauzu uzdravili někteří hráči, takže proti nám nehrál tak oslaben, jako proti Spurs a United. A dále, naším výkonům reprezentační pauzy dlouhodobě nesvědčí, a utkání na Bílou sobotu nebylo v tomto směru výjimkou. O to je zisk bodů z hřiště Eagles cennější.

Den po rozlosování Ligy mistrů, které většinu z nás včetně mě asi příliš nepotěšilo, jsme přivítali na domácí půdě Watford, a měl to být zápas s povinným ziskem tří bodů. Ale hned při prvních záběrech na Anfield bylo vidět, že počasí není pro fotbal ideální, což mohl být náš handicap.

K zápasům s Newcastle a Porto, které jsem nestihl zhodnotit, se už příliš nebudu vracet, vše podstatné k nim na těchto stránkách bylo řečeno. V prvním případě k nám přijel Rafou Benitezem skvěle organizovaný tým, jehož obranu jsme však, díky trpělivé hře, dokázali dvakrát překonat. V závěru onoho utkání mě naštvalo, že nebyla nařízena jasná penalta po zákroku na unikajícího Salaha. Připomínám tento už asi trochu pozapomenutý moment proto, že i skóre může hrát v konečném účtování důležitou roli, a také proto, že o rozhodčích dnes ještě bude řeč.

Titulkem v názvu vůbec nechci tvrdit, že nemáme slabiny nebo že příští zápas zaručeně vyhrajeme. Naopak, lednové prohry se Swansea či ta pohárová s WBA nás musí varovat. A třeba po zápase na Southamptonu jsem taky nešetřil kritikou, i když jsme jej zvládli. Ale rád konstatuji, že celkově hra Liverpoolu během této sezóny progres zaznamenala, a dokonce si myslím, že dost výrazný. A to už je důvod k optimismu. Sobotní utkání s kladiváři to potvrdilo. Spousta věcí najednou dává větší smysl, včetně toho, že se Klopp nepouští do bezhlavých nákupů. Trpělivé budování týmu je v dnešní době složité, protože úspěchy jsou vyžadovány okamžitě, ale pokud vydržíme jít po cestě, po níž jsme se pod německým koučem vydali, tak se coby fanoušci Liverpoolu můžeme těšit na leccos zajímavého.

V minulých týdnech jsem vůbec neměl čas hodnotit naše zápasy, z důvodů, které tady nebudu dlouze rozepisovat. Ale až na druhý poločas s Leicesterem jsem nakonec všechna utkání viděl, takže zkusím v rychlosti popsat, co se v poslední době odehrálo.