Těsně před Merseyside derby jsem přijel do Dolomitů a snažil se najít v okolí hotelu místo s ideálním signálem, kde bych se na zápas mohl na mobilu podívat. Povedlo se mi to až po více než půlhodině hry, což by mi ani tak nevadilo, jako konečný výsledek a způsob, jakým k němu utkání dospělo. Ani se mi to nechce příliš komentovat, byl jsem naštvaný hlavně na Salaha, který neproměnil vyložené šance. Ale zklamal mě celý tým, a to nejvíc tím, že nedovedl tempo vystupňovat, že se v závěru hráči jakoby se smířili s bodem. Byli to totiž domácí, kteří měli v posledních minutách víc možností rozhodnout střetnutí ve svůj prospěch.

Zápasy s West Hamem a Bournemothem jsem neviděl celé, tak jsem si je netroufal zhodnotit. Dva šlágry v minulém týdnu, kdy jsme nastoupili nejprve v úterý na Anfieldu proti Bayernu, a poté v neděli na Old Trafford proti Manchesteru United jsem už sledoval od první do poslední minuty. Obě utkání skončila bezbrankovými remízami, což u Liverpoolu nebývá zvykem, ale na druhé straně se tomu poté, co jsme v poslední době předváděli, nebylo zase tolik co divit.

K obrazovce na zápas proti Leicesteru jsem přišel v šesté minutě, a i když jsem tedy náš gól v přímém přenosu neviděl, tak jsem měl samozřejmě radost při pohledu na titulek ukazující skóre. Zároveň jsem se ale vyděsil toho, na jakém se hraje terénu, a na optimismu mi nepřidalo ani když jsem uviděl, že utkání řídí Atkinson. Neměl jsem celý den čas si přečíst preview, a neznal jsem tedy předem ani jméno hlavního arbitra. No a když k tomu připočtu, co se proslýchalo o zdravotním stavu více hráčů, tak jsem ani přes rychlé vedení přehnaný optimista nebyl. Bohužel se ukázalo, že právem.

Zápas s Crystal Palace jsem sledoval improvizovaně na mobilu, v Krkonoších. Poté, co jsem se z víkendu vrátil domů, tak jsem byl hodně zaneprázdněn, ale nedá mi se ke zmíněnému utkání nevrátit, protože se úplně vymykalo tomu, co jsme zatím v průběhu letošní sezóny sledovali. Jediné, co do kontextu tohoto ligového ročníku zapadlo, bylo naštěstí to nejdůležitější, totiž naše mentální odolnost, kterou jsem už několikrát ve svých článcích zmiňoval. A z toho pak také vyplývající výsledek, za nějž buďme velmi šťastni!

Že dokážeme v této sezóně konečně běžně porážet soupeře, kteří postavili svou taktiku na tvrdém betonu, a že dokážeme vyhrávat i zápasy, v nichž nehrajeme nejlépe, tomu z velké části vděčíme za naše postavení v ligové tabulce. Zápas v Brightonu byl klasickým příkladem. Napřed jsme ale v uplynulém týdnu vypadli z FA cupu. Hráli jsme na půdě těžkého soupeře, přesto Klopp provedl oproti ligovým utkáním značné změny v sestavě. Byl to správný tah, liga je, tak jak je rozehraná, jasnou prioritou. Přesto jsme mohli ve Wolverhamtonu uspět i s druhou garniturou, ale dopustili jsme se chyb, které nás stály postup. Všechno zlé k něčemu dobré, budeme se teď plně soustředit na dvě mnohem důležitější soutěže. To říkám na rovinu, přestože FA cup rozhodně nepovažuji za podřadný. Vlkům k postupu gratuluji, už nám v této sezóně několikrát pomohli, a přeji jim, aby jim vyšel i další pondělní večer, v novém týdnu. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, tak ještě nevím, jak si na Etihad Stadium povedou.

Na přelomu roku jsme odehráli dva zápasy proti soupeřům, kteří by papírově měli patřit mezi pět nejsilnějších. Zatímco na konci starého roku jsme se utápěli v euforii po vysokém vítězství nad Arsenalem, tak dva dny po Novém roce nás posadil zpátky na zem náš asi nejsilnější soupeř v boji o titul. Ano, musíme už věci nazývat pravými jmény, protože v boji o prvenství v letošním ročníku Premier League reálně jsme. I kdybychom o tom raději nechtěli mluvit, tak to slyšíme ze všech stran, a není možné se tomu vyhnout.

Prožili jsme skvělé fotbalové vánoce, Liverpoolu jakoby samotná příroda pomáhala na cestě ke splnění velkého snu. Nejdříve jsme někteří v pozdním pátečním večeru před vánočními svátky ve Vyškově společně sledovali, jak si Liverpool poradil s vlky z Wolverhamptonu, přičemž druhý den jsme se vraceli k domovům, netušíc, že nejde zdaleka o poslední předvánoční radost. V sobotním podvečeru jsem se vydal popřát přátelům k svátkům, chvíli jsme poseděli na vinotéce, kam mi došly radostné sms zprávy. Co se přesně událo tam stálo jen v náznacích, takže když jsem později zjistil, že lišky z Leicesteru vyhrály na Chelsea , a že orli z Crystal Palace dokonce zvítězili na Manchesteru City, tak moje radost neznala mezí. Že se bude Liverpool na Štědrý den vyhřívat na čele ligové tabulky s čtyřbodovým náskokem, to by mě ještě na začátku adventu ani ve snu nenapadlo.  A ještě tomu nebyl ve sváteční době konec! Zatímco my jsme se na Boxing Day nenechali okrást doma o body strakami z Newcastle, tak Citiziens nechali všechny body i na půdě lišek! Výsledkem toho všeho je náskok šesti bodů na druhý Tottenham po polovině sezóny, což je něco úžasného!  

Věřil jsem, že se na Anfieldu budeme v uplynulém týdnu dvakrát radovat, a vyšlo to! A v obou případech naprosto zaslouženě. Když jsem viděl, jak po závěrečném hvizdu rozhodčího v duelu s United Klopp objímal Allisona, tak jsem se téměř neubránil slzám. Náš dlouhodobě opěvovaný gólman udělal chybu, která nám utkání zkomplikovala, ale poté, co nás neskutečně podržel ve spoustě předchozích utkání, tak si určitě poděkování a podporu zasloužil. Nic bych mu snad nevyčítal ani v případě, že by nás jeho selhání stálo body. 

V úplném závěru rozhodujícího zápasu skupinové fáze Ligy mistrů nastala paradoxní situace, když Sadio Mané šel sám na brankáře hostí. Druhý gól by už v tu chvíli stejně nic neřešil, jen bychom vlastně odevzdali míč hráčům italského týmu, a to dokonce tak, že bychom mu dali možnost rozehrávat z poloviny hřiště. Že by v takové situaci Neapoli stále stačil jediný gól k postupu netřeba připomínat. Takže, bez ohledu na to, že jsem senegalskému útočníkovi po těch předchozích promarněných tutovkách stejně nevěřil, že skóruje, tak jsem si v duchu říkal, ať raději běží s míčem k rohovému praporku a natahuje čas. Sadio však opravdu míč odevzdal soupeři, jen na rozdíl od případného gólu museli Italové rozehrávat až od své branky. Naštěstí jsme hubené vítězství znamenající postup nakonec uhájili. Ale to už bylo vyvrcholení skupinové fáze Ligy mistrů, pojďme si teď celé utkání spolu s krátkým ohlédnutím za tím, co jsme v našem podání letos na podzim v nejprestižnější evropské soutěži viděli, shrnout.

Nějaký čas jsem se tu odmlčel kvůli obrovskému pracovnímu zatížení způsobenému vážným onemocněním kolegy, přičemž jsem těch málo soukromých volných chvil potřeboval věnovat jiným činnostem. Nenapsal jsem sem nic od říjnové reprezentační přestávky, ale většinu střetnutí Liverpoolu jsem sledoval. Neviděl jsem od té doby pouze utkání na Watfordu, a výhru nad Cardiffem jsem si vychutnal až od stavu 2:0, zhruba od poloviny druhé půle. Načasování tohoto článku těsně poté, co jsme se dostali do čela ligové tabulky, je čistě náhodné.