pivovar helf

Aspoň jeden zázrak se stal

Blog3

Věděl jsem, že z časových důvodů budu schopen zhodnotit až všechny květnové zápasy najednou, a jsem rád, že představení našeho týmu na Anfieldu s Barcelonou mi to hodně zjednodušilo. Minimálně v tom, že psát podrobně o utkání na Nou Camp ve světle odvety tak nějak ztrácí smysl. Byl jsem připraven přes vysokou prvomájovou prohru naše hráče pochválit, protože navzdory výsledku byli po většinu utkání v Barceloně lepším týmem, zkritizoval bych však koncovku. A hodně bych se pustil do rozhodčího. Porážka byla krutá, takže bylo logické, že se hned vyrojila spousta názorů o tom, kdo měl nastoupit a kdo ne, či o tom, zda byla zvolená strategie správná, já bych ale nic neměnil. Tvrdím, že to, co hráčům Klopp naordinoval, v sestavě, jakou poslal na trávník, fungovalo velmi dobře, dokonce až tak, že Barcelona tři čtvrtiny zápasu pořádně nevěděla co hrát. Že je někdo na jejich stadiónu dostane do úzkých takovým způsobem, jak se to bezesporu Liverpoolu povedlo, to se jim stává velmi výjimečně, a těžko říct, kdy se to událo naposled. Opravdu tomu chyběly z naší strany jen góly, což je sice podstatné, ale není to zrovna otázka taktiky. Aspoň ne v našem případě na Nou Camp, protože šance ke skórování jsme si vytvářeli.   

No ale tento výlet na Pyrenejský poloostrov dopadl tak, jak dopadl, nebylo moc času nad tím naříkat, protože hráči se po návratu doma moc neohřáli. V rychlém sledu je čekala cesta na sever Anglie, do Newcastle, s cílem živit až do posledního kola aspoň malou šanci na ligový titul. Že nás tam bezprostředně po náročném zápase v Barceloně, který náš tým navíc mohl nalomit i psychicky, nečeká nic jednoduchého, bylo jasné. Mnozí sice spoléhali na to, že domácí trénuje „náš člověk“, v červené části Liverpoolu stále oblíbený Rafa Benitez, ale to jsem od začátku považoval za naivní. Co mě ale přece jen zaskočilo, byl způsob hry Newcastle. Nikdo sice po nich nemohl chtít, aby utkání vypustili, jestli přejí víc titul Citiziens, musíme to respektovat. Je v pořádku i to, že jezdili po zadku a hráli jako o život, vždyť totéž jsem chtěl vidět i u soupeřů Manchesteru City. Je to ale pořád jen fotbal, který by se měl odehrávat v rámci pravidel, což se zrovna nedělo, mnoho zákroků hráčů Newcastle bylo tak říkajíc za hranou. A musím tak bohužel i v tomto případě zkritizovat rozhodčího Marinera, který domácím tuto hru toleroval. Odskákal to Salah, ale nemusel být zdaleka jediný. Na téma sudího jsem si paradoxně z některých zdrojů přečetl obvinění, že vítězného gólu na 3:2 jsme dosáhli po přímém kopu, který se kopal díky nafilmovanému pádu Fabinha. Nevím, neprohlížel jsem si to znovu, ale jestli je to pravda, tak se náš brazilský středopolař třeba něco naučil od Messiho, od nejlepšího hráče na světě, a to bychom mu přece neměli zazlívatJ. Ale vážně. Vypíchnout ze všech podivných rozhodnutí Marinera v celém utkání právě tento moment mi připadá trapné. Bez ohledu na tuto situaci jsem cítil po závěrečném hvizdu velkou hrdost na svůj tým, že dovedl takto těžký zápas k vítěznému konci.

V nadpise svého posledního článku jsem napsal, že zázraky se občas dějí, no a poté, co si Manchester City v pondělní dohrávce trochu se štěstím poradil doma s Leicesterem, tak naše vyhlídky na zisk aspoň jedné cenné trofeje ze dvou možných nebyly vůbec růžové. Byli jsme sice stále ve hře jak o titul mistra Anglie, tak o výhru v Champions League, ale naše akcie po prvních květnových dnech v obou soutěžích výrazně poklesly. A to až tak, že případný úspěch v některé z této soutěží se dostal už opravdu na úroveň zázraku.     

Hned tři dny poté, co jsme se vydali ze všech sil v Newcastle, a přibyla zranění, tak nás čekala odveta semifinále LCH s Barcelonou. Už minimálně 24 hodin před utkáním se vědělo, že vedle Firmina a Keity bude chybět i Salah, a že zdravotní problémy mají i další důležití hráči, což po střetnutí v Newcastle nemohlo nikoho překvapit. Hosté naopak přijeli téměř kompletní, s luxusním náskokem, byli odpočatí, protože titul měli v kapse a o víkendu v lize nastoupili náhradníci. Bylo vůbec možné za těchto okolností proti katalánskému velkoklubu uhrát slušný výsledek, natož pak smazat třígólové manko z Nou Campu a postoupit? Určitou šanci jsem vedle očekávaného kouzla Anfieldu viděl snad jen v tom, že Barcelona utkání podcení, což ale po loňských zkušenostech s AS Roma bylo málo pravděpodobné. Zasedl jsem tedy k obrazovce bez velkých iluzí, s tím, že snad se naši hráči, a to zejména ti, kteří často nehrávají, budou chtít ukázat v tom nejlepším světle a vyhecují se k maximálnímu výkonu.  

Anfield zažil už mnoho nádherných evropských pohárových večerů, ale asi nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že 7. květen 2019 zřejmě dosud všechny předchozí překonal. Liverpool vstoupil ve skvělé atmosféře do zápasu odhodlaně, dokonce až nezvykle agresívně, ale bylo to potřeba. Spolu s energií vytvořenou diváky bylo třeba sebevědomého soupeře i zvýšenou tvrdostí trochu vykolejit, což se i podařilo. Výsledkem byl ostatně rychlý gól, který dal všem fanouškům reds naději.

Musím však připustit, že v prvním poločase se s touto situací ještě dokázala Barca vyrovnat. Hosté se poté, co jsme se ujali vedení, brzy oklepali, a začali se z jejich pohledu naprosto správně snažit rychle vstřelit gól, který by vzhledem k výsledku úvodního utkání mohl přinést rychlé rozhodnutí postupové tajenky. Začal to krásnou střelou Messi, který pořádně protáhl Alissona. Hned na to přišla z pohledu Liverpoolu asi nejkritičtější situace, kdy hostující hráč ve vyložené pozici nepochopitelně nevystřelil, ale alibisticky přihrával Messimu. Ten sice také mohl pálit z dobré pozice, ale naštěstí si to rozmyslel, šel do kličky, což však dobře přečetl Matip. A do třetice neprostřelil našeho gólmana ve velké příležitosti ani jinak úplně neviditelný Coutinho. Šance Barcelony se rodily ve středu pole, kde má katalánský tým obrovskou kvalitu, naši hráči však bojovali, dávali do hry srdce, a i díky tomu svítilo na ukazateli skóre stále 1:0. A nezměnil to krátce před přestávkou tváří v tvář našemu gólmanovi ani Jordi Alba, Alisson jej skvěle vychytal. Liverpool po rychlém gólu v prvním dějství zase tolik velkých příležitostí ke skórování neměl, vybavuji si hlavně pohotovou střelu Robertsona, ale těsné vedení bez inkasovaného gólu mi po prvním poločase stačilo. Věřil jsem totiž, že Klopp o přestávce usměrní hráče za některé nedostatky, a že celý tým na Barcelonu ve druhém dějství pořádně vlítne. S tím, že když se povede dát druhý gól, tak Katalánci znervózní a nám narostou křídla. Opravdu jsem v tom viděl naši šanci, možná mě teď obviníte, že jsem chytrý až po bitvě, ale to je jedno, hlavně, že to dokonale vyšlo!

Pravda, druhý poločas nezačal úplně dobře, hned z kraje měl velkou možnost vyrovnat Suarez, ale ani on nepochodil. To už na hřišti nebyl Robertson, který měl ke konci první půle zdravotní problémy. Chtělo by se říci, bohužel, další nepříjemný, vynucený zásah do sestavy, ale jeho náhradník naštěstí okamžitě začal úřadovat. Gini Wijnaldum se po skvělé, byť trochu šťastné akci TAA dostal k zakončení a zvýšil na 2:0. A vzápětí přidal po centru Shaqiriho hlavou třetí gól, takže rázem bylo skóre dvojzápasu srovnáno! A hosté viditelně otřeseni. Zkoušeli jsme je hned dorazit, ale s postupujícími minutami jsme si uvědomili, že musíme myslet i na zadní vrátka, a hra se zase trochu vyrovnala. Psychologická výhoda byla ale jednoznačně na straně Liverpoolu, a ten ji těsně před naplněním osmdesáté minuty využil. Geniální gól na 4:0 už byl rozebírán do detailu ze všech stran, já bych speciálně pochválil pohotovost podavače míčů, který má čtvrtém gólu velký podíl. Na tomto příkladu jde vidět, co všechno může hrát v konečném účtování roli. Musela mě na to upozornit média až o den později, ale ten mladík by si určitě zasloužil zvláštní odměnu!

Ve zbytku střetnutí se Barcelona samozřejmě snažila tlačit dopředu, narážela však na kompaktní obrannou červenou hradbu, která už ji, navzdory tomu, že se nastavovalo dlouhých 5 minut, k ničemu zásadnímu nepustila. Vrcholem pak byla v nastavení Giniho parádička ve středu pole, sice riskantní, ale díky ní jsme poslední tři minuty do závěrečného hvizdu udrželi míč na polovině Barcelony a dočkali se vytouženého postupu. Nechci to zakřiknout, ale v posledním období si vedení v závěru utkání pohlídat umíme, když je potřeba ubránit těsný výsledek, tak dokážeme soupeře udržet na distanc. I to je jeden z důvodů, proč jsme byli ve hře o titul až úplně do konce ligové soutěže a proč mohly na Anfieldu bezprostředně po střetnutí s Barcelonou naplno propuknout slovy těžko popsatelné gejzíry radosti. 

Za postupem do finále Ligy mistrů vidím hlavně obrovské srdce a kolektivního ducha Liverpoolu. Díky těmto hodnotám se podařil uspět proti týmu, kde se vše točí kolem jednoho geniálního fotbalisty. Už před semifinálovým dvojzápasem mi připadalo, že nebudeme hrát proti Barceloně, ale proti Messimu. Přišlo mi to divné, nepřál bych si, aby hra Liverpoolu byla postavena na jednom člověku, byť sebekvalitnějším. V prvním zápase se sice zdálo, že faktor Messi opravdu rozhodne, přestože byl dlouho velmi dobře střežen, tak se nakonec prosadil. V odvetě na Anfieldu se ale ukázalo, že ani on není neuhlídatelný. A to, že jej jeho spoluhráči po celý zápas za každou cenu hledali, což bylo patrné hlavně při jejich největší šanci, se jim nakonec vymstilo. Hned první ze dvou pokusů o zázrak v minulém týdnu se tedy vydařil!

Já i většina fanoušků Liverpoolu si asi přála ve finále Ajax, který sice hraje výborný fotbal, ale jeho styl by nám, myslím, vyhovoval, dalo by se na něj připravit. Navíc holandskému týmu evidentně chybí zkušenosti pro tak významné utkání, jakým je finále LCH. Realita je ale nakonec jiná, musíme ji respektovat. Hlavně však, finále je na pořadu až prvního června, takže aktuálnější bylo soustředit se na závěr Premier League. V posledním kole bylo třeba porazit Wolverhampton a doufat, že Citiziens nezvítězí v Brightonu. Tým z jihu Anglie byl z posledních šesti soupeřů City sice papírově nejslabší, ale měl výhodu domácího prostředí, v poslední době sehrál některé velmi dobré zápasy proti silným soupeřům. A Manchester City jej porazil v semifinále FA cupu jen nejtěsnějším rozdílem. No a nešlo zapomínat ani na určité kouzlo posledního kola, leckdo právem říká, že udělat poslední krok k úspěchu bývá nejtěžší. Určitá šance na vysněný titul pro Liverpool tedy před závěrečnými ligovými střetnutími stále žila.

A žila ještě asi půl hodiny od úvodního hvizdu zápasů závěrečného ligového kola, ale k druhému zázraku během jednoho týdne bylo přece jen nakonec daleko. Na Anfieldu nejdříve Mané skóroval, aby pak hledištěm proběhla radostná zvěst z jihu Anglie, že Brighton vede. Jenže na naše hráče to nemělo vůbec pozitivní vliv, aspoň tedy předpokládám, že byli informováni, protože se mi pak na dlouhou dobu zdálo, že jsou myšlenkami na stadiónu Brightonu. Úplně vypadli z role, přestali hrát svou hru, takže Wolves nás začali přehrávat, což korunovali krátce před přestávkou nastřelením břevna. To už v paralérně hraném střetnutí Manchester City střetnutí otočil skóre, do kabin šel s jednogólovým náskokem, takže věci začaly nabírat očekávaný scénář. Zvláště když začátek druhé půle na Anfieldu pokračoval tak, jak první poločas skončil, Liverpool měl problém koncentrovat se na hru, takže vlci našim hráčům dělali velké problémy. Stále jsme sice byli ve vedení, ale něco málo po hodině hry přišla z Brightonu další špatná zpráva. Domácí už prohrávali 1:3 a všechno bylo prakticky jasné, zvláště když chvíli na to už to dokonce bylo 1:4. Fanoušci na Anfieldu však zareagovali skvěle, a vyhecovali hráče na hřišti, aby si poslední minuty této sezóny Premier League maximálně užili a dotáhli zápas s Wolves do vítězného konce. A domácí se opravdu nadechli k závěrečnému náporu, snad až v poslední čtvrthodině začali zase konečně hrát svou hru. Výsledkem byl druhý gól, který vsítil opět Mané, čímž nastala zajímavá situace ohledně ligového krále střelců. Ta nejdůležitější tajenka však už byla v tu chvíli dávno rozluštěna.

Pokud jsme na začátku uplynulého týdne chtěli urvat nějakou trofej, museli jsme doufat, že se stane aspoň jeden zázrak ze dvou možných. Povedlo se to proti Barceloně v Lize mistrů, tak za to buďme velmi vděční, i když většina fanoušků Liverpoolu asi toužila víc po ligovém titulu, než po trofeji za Ligu mistrů. Ušatým pohárem ale doufám nikdo z nás nepohrdne, byl by to fantastický úspěch, který by skvěle završil naši parádní sezónu. Určitě nejsem sám, kdo si od loňského srpna, kdy se celý kolotoč anglických a evropských zápasů rozjel, zápasy Liverpoolu úžasně užíval. I když nám vytoužený titul zase unikl, tak jsem na náš tým velmi hrdý!

Bleskové zprávy

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

Johnson ukončil kariéru

Anglický internacinál Glen Johnson, který působil v Liverpoolu FC mezi léty 2009 až 2015 a s klubem  vyhrál v roce 2012 Ligový pohár, ukončil ve 34 letech profesionální kariéru.

TAA si nezahraje 4 týdny

Trent Alexander-Arnold bude muset podle prognóz vynechat 4 týdny kvůli zranění kolene, které utrpěl při sobotní předzápasové rozvičce. Pro nadcházející duel s Crystal Palace je ohrožen i start Giniho Wijnalduma.

Za teplem do Dubaje

Liverpool FC využije jedenáctidenní pauzu mezi utkáními s Crystal Palace a Leicesterem k tréninkovému kempu v Dubaji. LFC tam zavítalo již v rámci loňského ledna.

sitnes10

Facebook