pivovar helf

Co dál?

Být Liverpoolským fanouškem je skoro až pocta. Je to tvrdohlavé věření v tým, který vládne tou nejkrásnější historií anglického, ale i světového fotbalu. Je to o zpívání nejnádhernější a nejpravdivější hymny na světě z paměti, třeba i v jednu v noci. A mnoho dalšího. Být Liverpoolským fanouškem je prostě krásné. Být Liverpoolským fanouškem je však také hodně těžké.

Liverpool FC je tým, který přes 20 let nezískal domácí titul. Věčné označování jako „ti druzí“ jsme se naučili snášet pod záštitou pěkné předváděné hry a srdceryvných, emocí plných výkonů. Přesně ty jsou pro Liverpoolský tým tím nejsignifikantějším. Poslední dva roky je ale naše víra zkoušená ještě tvrději. Rafael Benitez dokázal Liverpool FC vrátit po dlouhých letech na evropské výsluní a z mužstva od řeky Mersey zase jednou vytvořil tým, který byl nejen respektovaný, ale hlavně také obávaný. Z Anfieldu se opět stala pevnost, vrátil na něj nezapomenutelné „Evropské noci“ a vše vypadalo neuvěřitelně nadějně. V sezoně 2008/2009 předváděl Liverpool nejkrásnější fotbal z celé Evropy, o tom nebylo sporu. Liverpool dobyl St. Bernnabeu, snad až nezapomenutelně zničil Old Trafford a dokázal překonat neporazitelný Stamford Bridge. Byla to sezona, ke které se slzou v oku vrací nejeden fanoušek. Slza je to jak štěstí, tak velkého smutku. V té sezoně totiž ani s 86 body a pouhými 2 porážkami nedokázal na titul dosáhnout. Ten opět ukořistil rival z největších, Manchester United.


Jdeme dál, sezona 2009/2010 je jasně naše, řekli si Liverpoolští fanoušci. Tahle sezona ale znamenala opravdu obrovský hup v historii Premier League. Začala se bortit hranice mezi týmy z Big 4 a zbytkem tabulky. Nejvíce to bylo vidět v Londýně, konkrétně na White Hart Line. Tottenham Hotspur se připravoval na majestátní běh skrz Premier League, který mu nakonec zajistil 4. příčku. A byl to právě Liverpool FC, který jako první stál v cestě těmto tvrdohlavým „kohoutům“. LFC prohrál venku první zápas a já si na něj velmi dobře pamatuji. Na hráčích jsem postrádal zapálení, ale hlavně jakousi harmonii na hřišti, která doteď tolik panovala. Kazily se přihrávky, centry. Něco, co Liverpoolská mašina uměla dokonale. Zbytek pak už všichni známe. Rafael Benitez prodal léto před sezonou 09/10 Xabiho Alonsa, který držel s Javierem Mascheranem srdce Liverpoolské zálohy. Přivedl si zraněného Alberta Aquilaniho, bezpochyby velice talentovaného fotbalistu, který je mistrným režisérem hry, jenže vyřazeným na několik měsíců dopředu ze hry (aféra kolem něj byla snad nekonečná).


A tímto riskem si podepsal konec na lavičce LFC. Naprosto toporná záloha, která nebyla schopná duu
Torres-Gerrard distribuovat přihrávky, byla hlavní příčinnou toho, že LFC padal tabulkou níž a níž. Frustrace se prohlubovala, motivace mizela. A tak jsme se jednoho letního dne dozvěděli, že Rafael Benitez na liverpoolské sesli končí. Jedni skákali radostí, druzí litovali.

Sezona 2010/2011 klepala na dveře a LFC bylo stále bez kouče. Až pak nám Martin Broughton a Christian Purslow radostně oznámili, že na lavičce Liverpoolu FC, mužstva s 18 anglickými tituly a 5 poháry pro Ligu mistrů, bude trénovat Roy Hodgson. Trenér Fulhamu, který dovedl až do finále Evropské ligy a byl vyhlášen trenérem sezony. Jinak ale naprosto šedá a nevýrazná osobnost, která své největší úspěchy zaznamenala ve Skandinávii. Velkým plusem pro mnohé ale bylo, že je to Angličan, což prý bylo přesně to, co LFC potřeboval. Hodgsonovi se podařilo udržet Stevena Gerrarda a hlavně Fernanda Torrese, takže začátky vypadaly více než slibně. Poté ale přišlo několik pochybných rozhodnutí, jako hostování Alberta Aquilaniho a Emiliana Insui. Dvou naprosto klíčových hráčů pro příští sezonu. Insua odehrál na svůj věk velice povedenou sezonu na levém beku a v podstatě úplně sám, vinou Auréliových častých zraněních. Aquilani pak měl předvést ten koncert umu a talentu, který se od něj tolik očekával a tolik se na něj každý těšil. Okolo těchto rozhodnutí kolovalo spoustu rozpeří a dohadů, náplasti se však dostavili. Podepsání Joe Colea vyvolalo euforii snad v každém Liverpoolském fanouškovi. O Raulu Meirelesovi ani nemluvě, ten potěšil hlavně mě, zvláště pak po odchodu Aquilaniho. Liverpool byl stále bez levého beka, i když se vrátil Fabio Aurélio, který jinde prostě nesehnal práci a tak přišel Royův hošík z Fulhamu, Paul Konchesky. Levý bek naprosto průměrného charakteru, na druhou stranu však přesně takový, jakého si v té době mohl Liverpool FC dovolit. Největší nával radosti však přišel, když Liverpool FC konečně převzali noví majitelé. Duo Gillett – Hicks bylo minulostí a vše se mělo v dobré obrátit. Liverpoolští fandové jistě nemysleli na boj o titul (i když takový Ryan Giggs před začátkem sezony před Liverpoolem varoval, čímž potěšil mnoho LFC fanoušků), ale umístění v Top 4 bylo bráno jako samozřejmost. „Nádor“ Rafa je pryč, teď už to půjde samo. Ale ono to nejde.

Roy Hodgson nezačal nejhůře. Vydřená a hodně smolná remíza s Arsenalem, kdy Liverpool dohrával dobrou hodinu v 10, byla slibným příslibem do zbytku sezony. K radosti mnoha fanoušků začal praktikovat hru na 2 útočníky, tak strašně chtěné a „potřebné“ za dob Rafaela Beniteze. Osudovým sice bylo, že s ní začal v zápase proti Man City, kde ho podrazil Javier Mascherano a hráči na ní nebyli připraveni, ale v dalších zápasech mu poměrně vycházela. Příchod pana Colea, kterému byl tolik slibovaný post podhrota, rázem ztratil smysl. Už to nasvědčovalo, že nejen Raul Meireles, ale ani Joe Cole nebyl z Royovy hlavy (k čemuž se nám tenhle neuvěřitelně zmatený řečník nenuceně a arogantně nedávno přiznal). Roy si tak přivedl Paula Koncheskyho, který měl na levé straně jen jeden povedený zápas a Christiana Poulsena, který hrál dobře snad jen proti Neapoli při odvětě na Anfieldu. Nad tím už se pozastavil nejeden fanoušek, a když nás Royova defenzivní taktika, svázaní hráči a nesmyslné základní sestavy (Meireles s Colem na křídlech, neustálé protěžování tragického Koncheskyho) začala stát hodně cenné body, začali už takhle netrpěliví fanoušci být fanoušky tvrdými. Roy Hodgson dostával jedno ultimátum za druhým, ani jedno neplnil. Ano, dosáhl nesmírně cenného vítězství nad Chelsea, snad ještě cennějšího vítězství na Reebok Stadium a proti Spurs ukázal, že i venku umí LFC hrát hodně dobrý fotbal, ale to je naprosto vše. Jinak se hráči na hřišti neuvěřitelně hledali, Torres nejenže neměl formu, on ani neměl chuť hrát. Za protihráči běhal na půl plynu, nechal se lehce odstrčit, ukopával si balony, jeho frustrace byla naprosto obrovská. Snad na každém hráči krom Davida Ngoga, na kterém je vidět, že je rád za každou šanci, bylo vidět, že něco není v pořádku. A vidět je to stále. Roy navíc začal vydávat naprosto směšná prohlášení o realitě, svých neuvěřitelně výborných schopnostech, ale ani ty nemohou hnout s něčím, co je tak zakopané, jako Liverpool FC. Začal si prostě neskutečně chránit záda a naprosto všechno svádět na již takhle frustrované hráče. Nezastal se Torrese, nezastal se Johnsona, teď ani celého týmu. A to nebylo vše. Ale nebyli by to Liverpoolští fanoušci, aby za Royem nestáli. To se však naprosto zlomilo při utkání s Wolverhamptonem, minulou středu. Liverpool předvedl naprosto tragický, nezáživný a odporný fotbal, který vyústil v jediné , v porážku. A Roy přišel s další ze svých arogantních vět. Liverpoolští fanoušci prý nejsou takoví, jaké si je představoval, když přišel. Divil se, proč skandují jméno Kennyho Dalglishe, proč ho zesměšňují nejrůznějšími pokřiky. Že to bylo kvůli té ostudně předváděné hře, to ho asi nenapadlo. Fanoušci měli namále při vyřazení z Curling Cupu s Northamptonem, navíc doma. Prohra s Blackpoolem, rovněž doma, byla zarážející, ale Premier League je vyrovnaná a stát se to může. Blackpool navíc předvádí špičkové výkony. Jenže Wolverhampton už se prostě unést nedal. Poslední tým tabulky Liverpool naprosto zesměšnil. A i když Roy své prohlášení o fanoušcích později stáhl a omluvil se, musí si být vědom, že vztah fanoušků k němu, už bude navždy hodně poškozen.

Je to půl roku a Roy Hodgson neukázal žádné zlepšení. Naopak, jsme tři body od sestupového pásma. Nejsem pro rychlé střídání trenérů. Příklad z nejbližších a nám nejfamiliérnějších: Rafael Benitez přišel do Interu, nepřivedl si ani jednu posilu a měl vyhrávat s Mourinhovým týmem. Když přitom praktikuje naprosto odlišný fotbal od Josého. Nešlo mu to, zkritizoval vedení, doplatil na to. Naprostá stupidita ze strany Interu Milán a Massimo Morrati ukázal, jak moc velký nabob to je. Roy Hodgson si v podstatě také žádnou posilu nepřivedl. Joe Cole naprosto nezapadá do jeho systému a Raula Meirelese měl podle všeho dlouho dopředu vytipovaného šéf skautů, Macia. Jenže každý špičkový trenér musí předvést adaptabilitu. A trenér jako Roy, tedy muž, jenž nemá s velkoklubem typu LFC žádné zkušenosti (s Interem na mě nechoďte), musí prokázat také velkou pokoru. Stačilo hrát jako za Rafy, protože jinak to ani se šíří kádru a možnostmi nešlo a momentálně nejde. Musíme hrát 4-5-1, musíme hrát ofenzivně. To je věc, kterou Rafael Benitez neskousne. Nebude hrát jako Mourinho, proto odešel. Roy Hodgson ale není ani vzdáleně taková persona, jakou je Rafael Benitez nebo nedejbože José Mourinho. Pokud si do týmu přivedl s radostí Christiana Poulsena a Paula Koncheskyho, docela se strachuji, jak bude tým vypadat, pokud si ho Roy přetvoří k obrazu svému. Možná tento názor okamžitě zavrhujete, ale podívejte se na hráče. Ten tým, včetně posil, je stále stavěný na formát 4-5-1. A v tom případě by to byl velesilný tým. Jen názorně základní sestava:

Reina-Johnson, Škrtěl/Carra, Agger, Aurélio-Lucas, Meireles/(Gerrard), Maxi/Jovanovič, Kuyt/Babel, Gerrard/Cole – Torres/Ngog/(Babel)

Protože 4-4-2 to s hráči, které máme, s obrovským útočným poteniciálem, který nám nabízejí a které ničíme na křídlech, nejde. A Torresovi, jak se mnozí domnívali, to stejně nepomáhá. Jenže to Roy nevidí a stále nesmyslně praktikuje to samé. Kdyby nebylo dnešní únavy Stevena Gerrarda, můžete se vsadit, že by to Meireles zase schytal na křídlo. A ta výhra nad Boltonem by nikdy nepřišla. Byl to zápas dvou poločasů. Druhý byl z naší strany fantastický, bojovný. Fernando hrál jako vyměněný, přítomnost Stevena Gerrarda v poli mu strašně prospívá. Vzpomeňte, jak mu prospívala, když ho měl hned za zády. Jenže znovu, Roy to nevidí. Nevidí a hloupě a tvrdohlavě neustoupí. A pokud v tom bude pokračovat, ztratí své místo. Pokud ani dnes neviděl, jak skvělý je Joe Cole na míči (ten když se nezraní a získá jistotu, no panejo) a jak moc mu podhrot sedí, tak je vážně mimo. Zraní se nám Steven, nevadí, Joe tam těch přihrávek pro Nanda pošle také spoustu. Jenže řekněte to někdo našemu trenérovi, který vinu za nepovedené zápasy raději svalí na fanoušky.

Pokud Roy neprozře a nezačne stavět rozumné základní sestavy (další věc, zraněný Gerrard, Lucas-Meireles ve středu, hráli jsme výborně, až na střet s Newcastlem, ale klopýtnutí přijít může, navíc nás pohřbili stopeři a Caroll – ale Roy Raula zase nacpe na křídlo po návratu Steveho, proti Vlkům, a Raul byl příšerný, o výsledku nemluvě), nikdy u mě nebude mít přízeň. Ať si na tiskovkách mele kraviny jaké chce, hlavně ať LFC jde vpřed, vyhrává a předvádí krásný fotbal. Já jsem ho za celou sezonu viděl jen proti Tottenhamu. To byl zápas hodný LFC, proti nesmírně silnému soupeři. Ne jen kousek, poločas, část, celý zápas. Liverpool FC dnes porazil výborný Bolton a dost možná zachránil Royu Hodgsonovi na nějaký čas místo. Jenže Roy mě za ten půlrok právě z důvodů, které jsem uvedl, nepřesvědčil. Trenér, který raději chrání sebe a hraje hlavně pro své zájmy, než aby chránil a hrál zájmy týmu, není správný muž pro LFC. Ale já mu dám ještě jednu šanci, tedy pokud ji dostane. Tou šancí bude zimní přestupové okno. To už bude mít plně pod kontrolou Roy a já se podle hráčů, které přivede, buď ještě více utvrdím v tom, že není vhodným trenérem pro můj milovaný tým anebo konečně uvidím nějakou naději. Naději, se kterou upřímně vstupuji do každého zápasu a Roy Hodgson mi ji zatím ustavičně ničí.

Bleskové zprávy

Balíčky 2. půlka

Stále dostupné lístky a balíčky na 2. půlku sezóny viz zde. Dostupný je také balíček na 3. kolo FA Cupu proti Evertonu.

Chamberlain #15

Po odchodu Daniela Sturridge nezůstalo číslo 15 dlouho na ocet, v příští sezóně s ním na pažity v dresu LFC vyběhne Alex Oxlade-Chamberlain, který doposud nosil číslo 21.

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

Johnson ukončil kariéru

Anglický internacinál Glen Johnson, který působil v Liverpoolu FC mezi léty 2009 až 2015 a s klubem  vyhrál v roce 2012 Ligový pohár, ukončil ve 34 letech profesionální kariéru.

gel 260x350

Facebook