pivovar helf

Jedno nenápadné výročí

Blog3

 

Pohled na tabulku zraněných moc optimismu před zápasem s Fulhamem nenabídl, a to i proto, že po předchozím utkání v Dánsku, kde Klopp pro mě trochu nepochopitelně málo šetřil některé klíčové hráče, přibyli na seznam marodů Tsimikas, a hlavně Jota.

Možná bylo paradoxně nutné kvůli omezené soupisce pro Ligu mistrů nasadit větší hráčskou kvalitu i do střetnutí, v němž už o nic nešlo, nicméně přispělo to k tomu, že jsme potom na Fulham jen horko těžko složili základní jedenáctku, která se aspoň z dálky částečně podobala té ideální, přičemž žádné velké oživení z lavičky se v průběhu utkání nenabízelo. Doufal jsme tedy, že na soupeře vlítneme a zkusíme zápas co nejdřív rozhodnout, ale opak byl pravdou. Domácí v první půli hýřili aktivitou, vytvářeli si šance, bylo jich plné hřiště, zatímco naši hráči se dlouho nemohli dostat do tempa. Byli pomalí, nepřesní, a možná i pod vlivem spousty zranění jakoby se báli chodit do osobních soubojů. V jeden moment nás také dlouho pořádně napínal VAR, po němž rozhodnutí výjimečně nešlo proti nám, a penalta v náš neprospěch se naštěstí nakonec nepískala. Fulham to ale nemuselo dlouho mrzet, protože brzy na to šel přece jen do vedení. A nutno říct, že zaslouženě, neboť minimálně do 35. minuty se na naši hru nedalo dívat. Až ke konci poločasu začali naši hráči předvádět aspoň náznak toho, na co jsme od nich zvyklí, ale Mané ani Salah dobré příležitosti k vyrovnání nezužitkovali.

Hned na začátku druhé půle přišlo další nepříjemné překvapení, když se místo Matipa objevil na hřišti Minamimo. Přesvědčoval jsem sám sebe, že možná jde o taktický prvek, ale tušil jsem, že pravý důvod bude ten, který se v této sezóně už stal nepříjemným folklórem. Důležitější však bylo, že druhý poločas už se odehrál za naší obrovské převahy, jenže Fulham bojoval na hranici sebeobětování, velmi málo chyboval, a dobře četl naši hru, což ale tentokrát nebylo moc těžké. Na straně domácích stálo navíc počasí a těžký terén, ale přesto jsme mohli po hodině hry vyrovnat. Henderson ovšem bohužel tutovku neproměnil, což v takovýchto zápasech sráží do kolen. Bojovali jsme sice dál, když však ještě ne úplně stoprocentně připraveného TAA vystřídal Williams, tak už jsem opravdu přestával věřit, že se zápasem něco uděláme. Nakonec pomohlo štěstí, a to hned dvojité, protože jinak se nastřelená ruka ve zdi a následný způsob, jakým Salah proměnil penaltu, nazvat nedá. Mohli jsme nakonec i vyhrát, když Jones, jenž se po přestávce velmi zlepšil, nasadil k úchvatnému sólu z vlastní poloviny. Chybělo tomu jen razantnější zakončení, na které už zřejmě neměl sílu, ale jinak by se za takovouto individuální akci nemusel stydět ani nebožtík Maradona. Byl to asi nejsvětlejší moment Liverpoolu za celé střetnutí, nicméně to už bylo z naší strany definitivně všechno. V závěru už jsme byli v křeči a zmohli jsme se jen na nakopávané míče, na které byla soupeřova obrana připravena. Zrodila se tedy remíza 1:1, a upřímně řečeno, víc jsme si za představení na Craven Cottage nezasloužili.   

O tři dny později následovalo na Anfieldu střetnutí s jediným týmem, který byl v tu chvíli v aktuální ligové tabulce před námi, Tottenhamem, a povedlo se nám podstatně více. Jistě i díky tomu, že soupeř měl za sebou podobnou porci zápasů a nebyl tak svěží, jako předtím Fulham, ale určitě také proto, že jsme k utkání přistoupili mnohem zodpovědněji. Co se týče hry v poli, tak se hráčům v červeném prakticky nic vytknout nedá, šancí jsme si v prvním poločase vytvořili dost, problémem však bylo v několika případech až neuvěřitelně nedůrazné zakončení, které navíc většinou mířilo do středu branky. Jedinou výjimkou byla tečovaná střela Salaha, která skončila v síti Llorise. Do kabin se ale šlo za nerozhodného stavu, protože zatažený soupeř předvedl v první půli prakticky jen jeden brejk, který mu ale vyšel. Vyrovnání přišlo po situaci, v níž jsem čekal z důvodu podezření z ofsajdu kontrolu VAR formou zdlouhavého pohybování několika různě zbarvenými čarami na videu, tedy to, co nás připravilo o vítězství na Evertonu a v Brightonu. Tentokrát ale rozhodčím překvapivě stačila jediná čára, takže za pár vteřin byl gól potvrzen, a nám nezbývalo nic jiného, než začít bušit do zalezlého soupeře znovu.

Nutno přiznat, že brejkové situace má Tottenham skvěle zvládnuté, a v druhém poločase nám tím vyrobil dva nebo tři velké problémy. Možná by se tentokrát v některých případech ofsajd pískal, ale zrovna největší příležitost, po níž zazvonila tyč Allisonovy branky, byla výborně sehraná, a gól by určitě platil. Liverpool však měl i nadále velkou převahu, a i když šance hráčů v červených dresech nebyly na první pohled tak výrazné, tak skórovat se z nich určitě dalo. Ta největší přišla deset minut před koncem, kdy se prosadil jinak velmi pečlivě střežený Mané, avšak podařilo se mu jen vyrovnat statistiku v nastřelení brankových konstrukcí. Ale nevzdávali jsme se, bojovali jsme o vítězství až do konce, a nakonec jsme za to, že jsme šli štěstí výrazně naproti, byli odměněni. Už v nastaveném čase poslal po rohu Firmino krásnou hlavičkou míč do pravého horního rohu branky Spurs. Když jsme zjistili, že situaci nebude přezkoumávat VAR, a poté, co jsme bez úhony přečkali stejnou standardní situaci v podání soupeře, tak jsme se nejen radovali z vítězství a z posunu na čelo tabulky, ale mohli jsme se i pobavit chováním a výroky trenéra soupeře, který porážku vůbec neunesl.

No a pak Crystal Palace, zápas hraný v nepopulárním čase krátce po obědě, tentokrát však, na rozdíl od Fulhamu, musel soupeř odehrát v týdnu také těžké utkání. V tomto směru se v nejbližších týdnech aspoň vyrovnají handicapy, což je dobrá zpráva. Proti týmu Roye Hodgsona vše proběhlo nečekaně hladce, přestože když jsme se rychle dostali do vedení, tak jsme odehráli většinu první půle příliš profesorsky a laxně. Crystal Palace měl náznaky nadějných šancí, hodně nám zatrnulo hlavně ve chvíli, kdy Ayew prošel přes Fabinha, ale v tomto i v dalších případech zradila domácí finální přihrávka. A tak přišly v závěru poločasu naše chvíle, v nichž jsme dvěma góly soupeře zlomili, no a po přestávce už to byl koncert, který nakonec přinesl rekordní zápis do historie. Jeden gól byl krásnější, než druhý, navíc nás do vedení velmi pěkně dostal kritizovaný Minamino, které si v zakončení poradil skvěle, tak snad mu to pomůže. Nejhezčí trefa ale byla asi až ta úplně poslední, kterou Salah okopíroval úspěšný zásah proti Chelsea loni na jaře. Roye Hodgsona mi bylo po zápase trochu líto, ale vzal to s úsměvem. Zřejmě si na rozdíl od Mourinha nemyslel, že lepší tým prohrál, takže nebyl po závěrečném hvizdu tak naštvaný jako José. 

Zklamání po Fulhamu bylo velké, když jsem si ale pak přečetl vyjádření Kloppa a Hendersona, jak vše v klidu rozebrali a jak odhodlaně mluvili o nastávajícím utkání proti Tottenhamu, tak mě to naplnilo optimismem, i když jsem se zároveň zastyděl za svou frustraci. Z podtextu jejich slov jsem totiž najednou naplno procítil a pochopil to, co začalo před pěti lety, a to dokonce na den přesně od střetnutí na Craven Cottage. Tehdy Klopp po remízovém zápase s WBA, hraném na Anfieldu, jak jsem si zpětně našel, 13. 12. 2015, vyhnal hráče na děkovačku před The Kop, což tehdy logicky nechápal ani trenér soupeře (už nevím, kdo to byl, ale komentoval to), ani mnozí z nás. A už vůbec jsme v tu chvíli nemohli vědět, že se právě zrodil projekt o tom - když to asi trochu krkolomně přeložím - jak změnit Liverpool z pochybovačů ve věřící. Teorie na toto téma je velmi jednoduchá a pravdivá, a jistě ji každý z nás už vícekrát zažil. Jde čistě o to, že když věřím, že něčeho můžu dosáhnout, tak toho opravdu dosáhnu, když ale mám dopředu o něčem pochybnosti, tak je to odsouzeno k nezdaru. Problém je v tom, že se to snadno říká, ale hůř uvádí do praxe. Podobně jako když nám v Austrálii při návštěvě centra plazů říkal pán, který se nám věnoval, že když nás uštkne had, tak první a základní věc, kterou musíme udělat, je zachovat klid. Rada nad zlato, jednoduchá, pravdivá, k nezaplacení. Ale dokázal bych to? Nejsem si jist. Je to totiž o tom, jak funguje naše podvědomí.

Ani v případě Liverpoolu logicky nešlo od oné chvíle, jejíž pětileté výročí tímto připomínám, všechno snadno a rychle. Naopak, byl to dlouhý proces, který měl, jak jsem pochopil, zahrnout nejen hráče a lidi s přímým vlivem na chod klubu, ale také fanoušky. Všem bylo potřeba vštípit do podvědomí důvěru ve vlastní schopnosti a víru, že mohou něco velkého dokázat. A když si vzpomenu v jakém stavu Klopp tým přebíral, tak je třeba říct, že se začínalo v podstatě od nuly. Na prvopočátku toho všeho byly vedle onoho poděkování před The Kop po remíze s WBA i takové zdánlivé maličkosti, jako třeba apely na fanoušky, aby neopouštěli stadión před závěrečným hvizdem, což je v Anglii nepochopitelně často k vidění. Následně Liverpool urazil dlouhou cestu, na níž zažil spoustu těžkých chvil, ale v souladu se slovy z textu naší hymny jsme se kvalitních výkonů postupně dočkali, a s nimi se dostavily i výsledky, o nichž jsme snili. Náš tým se po pár letech dostal na vrchol, dokázal vyhrát několik cenných trofejí včetně té nejvytouženější, ligového titulu po dlouhých 30 letech. A i ve chvíli, kdy do hry vstoupil koronavirus, tak jsme věřili, že tím nekončíme, a že budeme sklízet další plody naší tvrdé práce a pokračovat v úspěšné cestě. Jenže pandemie postupně obrátila svět naruby, a přestože se minulá sezóna nakonec dohrála, tak ta nová začala se zpožděním, bez velkého času na přípravu. Zápasy šly po sobě ve velmi rychlém sledu, zvláště pro týmy, které hrály evropské poháry. Hrálo se v komorní atmosféře, bez přítomnosti diváků, což speciálně Liverpoolu taky moc nevyhovovalo. Občas někteří hráči nemohli k utkání nastoupit kvůli pozitivnímu testu na covid-19, horší ale bylo, co se stalo už v pátém kole v utkání s Evertonem, kdy nás zakomplexovaný městský rival likvidačními fauly připravil na dlouhou dobu o dva klíčové hráče. A co nestihli modří z druhé strany Stanley Parku, to dokonala nesmyslně našlapaná reprezentační pauza. Přicházela zranění dalších hráčů, která byla zcela jistě do značné míry důsledkem výše popsaných okolností. A aby toho nebylo málo, tak nám zatím v této sezóně moc nepřáli rozhodčí, o tom, jak jsme byli okradeni o body v zápasech s Evertonem a Brightonem už toho bylo popsáno dost. Nechci si však na nic stěžovat, ba právě naopak! Kdy jindy však důrazně připomenout na čem stojí naše úspěchy, než v momentech, kdy nastanou komplikace a všechno nevychází podle představ.

Věřící ještě nemusí být zákonitě ten, kdo dvě hodiny denně klečí na kolenou a modlí se. I když samozřejmě může, záleží na tom, jestli to není z jeho strany jen nějaký prázdný rituál. Pravá víra je totiž něco, co vychází z podvědomí, a co nám pomáhá uvádět do praxe filozofii o tom, že nic není nemožné. Právě taková víra byla v červené části Liverpoolu v 70. a 80. letech minulého století silně znát, jenže v první polovině devadesátých let se vytratila. Napravit se to pokusil Roy Evans, který na lavičce vystřídal neúspěšného Graema Sounesse. Zastavil výsledkový a výkonnostní propad, a vytvořil kvalitní tým, který hrál atraktivní fotbal. Ale potřebnou vítěznou mentalitu se mu nepovedlo do hráčů vštípit, aspoň ne natolik, abychom navázali na éru Shanklyho a Paisleyho, Fagana a Dalglishe, a začali zase vyhrávat trofeje. A tak po čtyřech nebo pěti letech Evans odešel, jenže o moc úspěšnější nebyli ani jeho následovníci. Za těch dlouhých třicet let čekání na mistrovskou trofej jsme se sice občas nějakých těch úspěchů dočkali, ale tu pravou víru ve své vlastní schopnosti a v to, že můžeme dokázat velké věci, nikdo dlouho do liverpoolského týmu nevrátil. Naši soupeři v boji o místo na slunci, nebo aspoň někteří z nich, naopak v uplynulých dekádách takovou víru měli, a podle toho to zejména v Premier League dopadalo, přestože měl Liverpool aspoň v některých letech určitě kvalitativně srovnatelný tým s těmi nejlepšími. Vše se začalo měnit, až když přišel Jürgen Klopp! 

Možná si teď někdo bude myslet, že bych takový článek nenapsal, kdybychom další dvě utkání po trápení na Craven Cottage nevyhráli. Já jsem ale opravdu na základě těch vyjádření povolaných po Fulhamu uvěřil, že se přes všechny problémy udržíme i letos na vrcholu! Přitom neočekávám, že budeme automaticky všechno vyhrávat, jako v loňské sezóně. Ta byla v tomto směru výjimečná, a speciálně při všech těch současných problémech se nedá reálně očekávat, že se taková úžasná jízda zopakuje. Ale stejně tak jsem přesvědčen, že víra, která se do Liverpoolu po dlouhých letech vrátila, nám pomůže všechny těžkosti překonat, a nakonec nás dovede k dalším úspěchům. Jsem si jist, že tento princip funguje ve všech oblastech života, a na příkladu Liverpoolu se dá skvěle ukázat, že když člověk silně věří, tak se dokáže vzepřít nepřízni osudu, a úspěšně vyřeší i zdánlivě neřešitelné věci. Už teď máme ostatně důkazy, vždyť i přes spoustu překážek, které se našemu týmu v této sezóně hned od začátku stavěly do cesty, zvládl Liverpool skvěle svou práci v základní skupině Lize mistrů, a v anglické nejvyšší soutěži jsme se i přes některá klopýtnutí dostali v uplynulých dnech do čela! Tak co více si v tuto chvíli přát.

Když i my fanoušci budeme i nadále svému týmu věřit, ať se bude dít cokoli, tak našim hráčům a trenérovi můžeme hodně pomoci. Ve vztahu k posledním třem ligovým střetnutím, by se to mělo v praxi projevit tak, že nebudeme přeceňovat výhru nad Tottenhamem, ani debakl, který jsme uštědřili Crystal Palace na jeho hřišti, protože k víře patří i pokora. Stůjme pevně na zemi, protože jsou to jen dva kroky z mnoha, které jsme učinili k obhajobě mistrovského titulu. Ten je ale ještě velmi daleko, a na cestě k němu nás ještě čeká hodně těžkých překážek. Ale na druhé straně, nezatracujme náš tým, pokud přijde nějaký výpadek jako na Fulhamu. Vezměme na vědomí skurečnost, že to letos opravdu nebude tak jednoduché jako loni. Ne vždycky všechno vyjde tak parádně, jako naposledy na Crystal Palace, ale věřme vždy a za všech okolností hráčům i trenérovi, že v přípravě na všechny zápasy i v nich samotných udělají pro úspěch maximum.

Bleskové zprávy

Los FA Cup

Ve čtvrtém kole FA Cupu se LFC střetne s Manchesterem United. Zápas se odehraje během víkendu 23-24. ledna. Vítěz se v pátem kolem střetne s vítezem zápasu West Ham United - Doncaster Rovers.

Balíčky 2. půlka

Stále dostupné lístky a balíčky na 2. půlku sezóny viz zde. Dostupný je také balíček na 3. kolo FA Cupu proti Evertonu.

Chamberlain #15

Po odchodu Daniela Sturridge nezůstalo číslo 15 dlouho na ocet, v příští sezóně s ním na pažity v dresu LFC vyběhne Alex Oxlade-Chamberlain, který doposud nosil číslo 21.

Mané lednovým vítězem

Sadio Mané se stal nejlepším hráčem za měsíc leden v očích fanoušků LFC. Předstihl tak druhého Mo Salaha a třetího Roberta Firmina.

ALEX OXLADE-CHAMBERLAIN

O malú chvíľu nastúpi po takmer roku Alex Oxlade-Chamberlain na zápas  : Derby U23 vs Liverpool U23

titi liverpoolsky

Facebook